Vždycky, když můj den začne tím, že se se svými dětmi nepříjemným tónem bavím o technice čištění zubů a podobných zásadních problémech lidstva, říkám si, jak je dobře, že mě rodiče dali na studia.
Díky tomu můžu dětské nepřístojnosti řešit na úrovni. Místo nízkého způsobu nevzdělaných, kteří ve svých monolozích často sklouznou k zakázanému uvolnění, mohu sofistikovaně nahradit výrazy „kruciš“ a „jejdamane“ například intelektuálním zakletím „u hexadecimální soustavy!“ případně „do dekadického logaritmu!“
Říkáte si možná nač ta ostrá slovíčka? Co se té rozvášněné ženštině stalo, že se dovolává logaritmů?! Copak takto se ve slušné společnosti hovoří?!
Ono když se místo rozverného ranního skotačení po kalkulačce už podesáté ubezpečujete, jestli vás vaše děti vůbec vnímají, nebo jste vymizeli ze škály zvuku i obrazu, není to příjemné. Když pokřikujete celé ráno rozkazy a příkazy, abyste pak stejně zase nestíhali, vede to k pocitům frustrace, selhání a neúprosnému dojmu, že soudruzi někde udělali chybu a vy jste se vyřčením zaklínadla dostali do jiného Matrixu.
Budete se divit, ale i tak vzácně vyrovnaný člověk, jako jsem já, takové ranní pocity neúspěchu zažívá. Ne často, většinou jen jednou denně. Víc rán den totiž nemá. Víc ran jo, to on si zase něco vymyslí, ale ráno má právě jedno. Úroveň zoufalství se v některé dny mírně mění, celkový dojem, jak by tady bylo krásně, kdybych tady nebyla, zůstává.
Pátek byl bohužel typický představitelem dnů, které by udělaly líp, kdyby se sebraly a táhly do hexadecimální soustavy. Logaritmus toho dne nebyl dekadický, ale dekadentní. Začalo to obvyklým zapřísaháním dětí, aby se soustředily na výkon a pokusily se docílit opuštění ubikace před klekáním. Tím večerním, ne že bych je prosila na kolenou.
Pochopitelně jsme z domu vyrážely dost pozdě na to, abychom stihly všechny povinnosti včas. Na druhou stranu jsme ale jely dost brzo na to, abychom stihly oběd. Je potřeba se na to dívat pozitivně.
Zhruba tři minuty před tím, než měla být dcera ve škole s batůžkem plným věcí na plavání, jsem ještě mumlala sprostá… matematické vzorce na křižovatce u školky. Červená. Pochopitelně. To mi to ráno dělá schválně. Mohlo by se zdát, že stát na červenou je malicherný problém. To je ovšem relativní. Ráda bych vám vysvětlila, jak plyne čas v životě matky, ale nemám na to čas.
Zelená, sláva! Projíždí jedno auto, druhé auto, třetí auto a konečně jsem na řadě i já. Na semaforu blikne oranžová. Oranžová barva není zeď. Není čas řešit, kdo je kdo. Situace si žádá činy. Kdyby situace nebyla debil a podívala se do zpětného zrcátka, bylo by všechno vyšlo na sekundy přesně.
Jsem si jistá, že jsem jela na oranžovou, ale uznávám, že moje děti vzadu v autě už možná ne. A tak se stalo, že mě dva švarní mládenci z polepeného auta za mnou ochránili před stresem, jestli to dcera stihne na půl osmou, a pomohli mi od čtyř stovek a pěti bodů.
Jsa si vědoma, že jsem jela na tmavě oranžovou, ani jsem nepípla. Stejně jsem byla poučena, že je to jedno, červená nebo oranžová, policisté v tom podle svých slov nevidí rozdíl. Udivilo mě, že tu práci vykonávají barvoslepí lidé, ale nechtěla jsem se v tom rýpat, aby to nepochopili jako vysmívání se jejich handicapu.
„Občanský průkaz, řidičský průkaz, zelenou kartu!“ vyžádal si jeden z policistů doklady.
Otevřela jsem peněženku, vytáhla občanku a při pohledu na prázdný futrál na řidičák se v duchu hořce zasmála. Hlavou mi proletěl obraz, ve kterém vyndávám z peněženky doklady a kartičky, které přece nebudu při hospitalizaci v nemocnici, ze které jsem se nedávno vrátila, potřebovat. Neplánovala jsem šlohnout sanitku a drandit s ní za klucíma, takže jsem řidičák odložila do skříně v obýváku.
Kde tedy byl? No kde? To byste neuhodli…
Situaci jsem policistovi vysvětlila, jeho to dojalo téměř k slzám. Měl určitě co dělat, aby zakryl pohnutí. Navenek to vypadalo bezvadně, věřila jsem mu dojem, že je mu to fakt dokonale u… těžnice. Když se navíc podíval do zelené karty a vrátil mi ji s dotazem, jestli náhodou u sebe nemám i tu aktuální, chtělo se mi plakat možná víc než jemu. Neměla jsem. Později se ukázalo, že nám ji pojišťovna neposlala.
„Mááámííí, já nestihnu plávání!“ ozvalo se zezadu z auta.
Vzhledem k tomu, že mě evidentně brzy zastřelí orgán, protože tolik problémů už přeci nemůže řešit jinak, považovala jsem to za drobný problém.
„A proč jsem si do školky nemohla vzít dinosaura?“ začala natahovat druhá dcera.
Aha, tak to už je tedy opravdový problém. Nemáme dinosaura! Jak jen jsem to mohla dopustit? Že matka byla vyhodnocena jako zločinec, a nejspíš bude za úsvitu popravena, to nikoho nezajímá. My budeme řešit dinosaura. Půjdu, nějakého najdu a odjedu na něm někam daleko!
Dechová zkouška probíhala zhruba tři minuty poté, co jsem docucala Tantum verde. V duchu jsem se připravovala na to, že v něm je jistě tak pět panáků vodky, ke vší té radosti ještě nadýchám a můj život skončí potupnou smrtí za mřížemi. Těsně před tím, než jsem se nahlas zeptala na normu v lepení pytlíků, přístroj ukázal nulu. To mě až skoro zklamalo, drama ubralo na síle.
Dvacet minut trvalo jedincům v uniformě, než vypsali všechny moje prohřešky. Dvacet minut! Já neměla tři minuty a teď mi loupežníci ukradli dalších dvacet! Skandál.
Děti mi visí čtyři kilča a pět bodů. To jsem ale neměla čas řešit. Vyrazila jsem z parkoviště takovou rychlostí, až jsem chlapcům málem sfoukla čepice. Dítě jsem nevezla do školy, ale přímo na bazén. Samozřejmě se zpožděním. Po vzoru amerických pošťáků jsem zvažovala, že dceru vyhodím okýnkem před dveře bazénu, nakonec mi došlo, že bych ji tím mohla rozbít a slitovala jsem se.
Půlhodinové zpoždění oproti plánu jsem dohnala až někdy kolem poledního. A pak mi zavolal tchán: „Ty hele, jak jsem měl zítra hlídat děti, to asi nepůjde. Já jsem nemocný.“
Do čtverce nad přeponou!
