Šťastné a plechové

Už jen jednou se vyspinkáte a příjde Ježíšek. Tedy pokud jste byli hodní, on je dost přísný. Sami si odpovězte – nelhali jste někomu? Neukradli něco? Nezamordovali jste někoho (kapr je údajně z obliga)? A co dobré skutky – konali jste? Konali jste dostatečně? Podali jste bližnímu svému stravu, ruku, či řádně vyplněné daňové přiznání?

Ježíšek není totiž jen tak nějaký tendleten. Nemilosrdně trestá provinilce, jejichž vanilkové rohlíčky nejsou zahnuty v úhlu splňujícím měřítka Ježíškových a evropských směrnic, ty kdo snad své kuličky nazývá rumovými, ačkoliv jsou tuzemské, i ty, jejichž stromeček nemá předepsaný počet cingrlat v aktuálně frčících barvách. Takže letos tyrkys, přátelé. Nemá slitování, pokud jste v rámci oslav jeho podzimního narození oslavovaného v zimě nezačali nakupovat dárky už v září. Třeba na vás úplně nezapomene, třeba vaše pochybení vyhodnotí jako lehčí, ale On má své prostředky, jak vás náležitě poučit.

Mně například jednou krásně zdůraznil nutnost nechat si záležet na dopisu, kterým se na něj se svými přáními troufale obracím. Tento příběh se stal před mnoha a mnoha lety za devatero benzínkami a devatero skládkami…

Jako mladý perspektivní pár jsme se po dostudování vysoké školy s manželem nastěhovali do matičky Prahy. Jelikož jsem měla z práce, velkoměsta a práce ve velkoměstě, do které je potřeba se přepravit a pokud možno neztratit, obavy, zvolili jsme pro jistotu lokalitu Bohnic. Tam by nám s případnými potížemi s adaptací ve velkém světě mohli pomoci, říkali jsme si. Začalo nám klasické namlouvací kolečko – hledám zaměstnání – máte praxi? – ne – tak bohužel – a jak si mám tedy získat praxi, zkušená paní? – zvědavý neberem! A protože jsme na svůj první milion teprve čekali, nastěhovali jsme se do maličkého, nicméně rozkošného bytu, který byl původně ateliérem. Jeho velikost vyžadovala kvalitní a pevný vztah, jelikož se ukázalo, že pokud by jeden z nás z přetlaku lásky či vlastní pravdy potřeboval praštit dveřmi, může tak učinit pouze s těmi východovými, nebo se ve vzteku uchýlit do koupelny. I to jsem zkoušela a strávila jednu výchovnou noc na podlaze omotána kolem wc, ve snaze donutit mého budoucího manžela uvědomit si, co hrozného provedl. Ráno jsem si sama nebyla jistá, co to bylo, všechno mě bolelo a on se krásně vydadal. Proto jsem od těchto nápadů sama ráda ustoupila.

S příchodem prvních společných Vánoc v naší krabici od bot se začali naši blízcí zajímat o to, co jsme asi tak napsali Ježíškovi jako svá přání. Mojí mamince jsem prozradila, že bychom si přáli chlebník. Převzala tuto informaci poněkud překvapeně. Později, když jsme pod vánočním stromečkem rozbalovali hromady darů (jsme velmi hodní lidé), dostala jsem se k jednomu, jehož účel mi byl poněkud neznámý. Jednalo se o malou zelenou taštičku army vzhledu, které se přezdívá žebradlo. Můj pohled se s matčiným potkal zhruba nad připálenou vánočkou, když mi to došlo. Očekávala jsem chlebník dřevěný či nerezový, protože jsem si do něj hodlala uschovávat chleba nejen na sváču, ale tak nějak na jeho celkový pobyt v domácnosti. Moje maminka ovšem zmatena faktem, že žiju se skautem, zaběhla do army shopu a zakoupila to, co podle ní je chlebník hodící se do každé domácnosti mladého páru žijícího v džungli velkoměsta.

A když už tam byla, koupila ještě něco. Po vysvětlení okolností a velkém smíchu můj jediný vytáhl z balíčku lopatu. Skládací, vojenskou. Prý kdyby někdy zapadl s autem, ať se může vyhrabat. Než to ovšem stačila maminka – Ježíšek vysvětlit, zhodnotil ten můj nelida situaci a s temným výrazem v očích ke mně pronesl: „Tím tě zabiju a pak zakopu.“ Zřejmě obavy z genetického materiálu, Bůh ví. Každopádně nade mnou od té doby visí Matčina lopata.