Myslím, že naše generace se čím dál bolestněji seznamuje s faktem, že nedostatek pohybu nesvědčí naším tělům, ba ani myslím. Zatímco naši rodiče po odpoledních na zahradách zuřivě okopávali tuřín a o víkendech nás, líné děti, obávám se, že nejčastěji provozovaným pohybem mě a mých souputníků je surfování po internetu.
Zastávám názor, že každý člověk by měl do svého života vpustit vášeň. Rozhodla jsem se proto přemoci svůj laxní přístup ke sportu a nalézt ten, který by mé dny prosvítil radostným očekáváním dalšího vývoje. V průběhu studií sportovní vědy, byla jsem však bohužel téměř vždy konfrontována s několika faktory, většinou bezpečnostního charakteru, které mi na poslední chvíli zabránily vstoupit na scénu a stát se hvězdou daného sportovního odvětví.
Velmi typickým představitelem sportu je pro leckterého Čecha bezesporu fotbal. Tento fakt rozhodně nemohu ignorovat, začala jsem své rozhodování proto právě u této zábavy mnohých. Dostatek zázemí a povědomí o pravidlech fotbalu jsou velkými přednostmi, které by mi mohly pomoci stát se zpočátku jen zapálenou, později jistě však excelentní profesionální fotbalistkou. Nejvíce pro tento sport ovšem samozřejmě mluví fakt, že základem skutečně špičkového fotbalu je skvělý kadeřník. Koneckonců i s tetováním bych se naučila žít, přece jen pro svou vášeň musím něco obětovat.
Co ovšem nepotěšilo můj vzrůstající zájem, jsou fanoušci. Náhodou jsem se nachomýtla k situaci, kdy se ze stadionu Slavie po dokončeném derby s věčným rivalem Spartou vydali zpět do svých domovů ke knihám. Byla jsem naprosto zmatena. Domnívala jsem se, že typický představitel fanouškovské základny ať Sparty, či Slávie vyznává ve svém šatníku hlavně červenou. Zaznamenala jsem v médiích i to, že se někteří fanoušci mají tendenci maskovat (zřejmě se jedná o mladé chlapce skrývající nedokonalosti pleti). Překvapilo mě tedy velmi, že většina zúčastněných zvolila pro tento večer černou barvu. Tu a tam v davu bylo možno zahlédnout i záblesk červené, ovšem převaha srocujících se u tramvajových zastávek byla navlečena ve „velkých černých“. Fandění v tomto obleku muselo být velmi nepohodlné. Sednout si na obušek jistě zabolí, černá helma může bránit ve výhledu a neforemný oblek uniformního vzhledu vypadal málo pružně pro případné projevy veselí nad vsítěnou brankou. Celkově to tam vypadalo jak na sjezdu Želv Ninja v Jihoafrické republice.
Zarazil mě i fakt, že pořadatelé zřejmě umožnili přístup i domácím mazlíčkům, o čemž svědčilo množství lidí v černém se psy a jsem si jistá, že jsem v davu zahlédla i koně. Představa, že sedím na tribuně za koněm, rozhodně nepatří k těm, které bych zahrnula do kolonky plusů. A pokud by ten kůň přede mnou náhle ucítil potřebu vykonat potřebu, jen těžko by se i při nejlepší koňské vůli v tom davu mohl uchýlit do soukromí a uchránit mě tak od jisté katastrofy.
Považuji si pokusu o zklidnění fotbalových rowdies jednotnou uniformou. Přece jen jsme již slyšeli mnohé o útocích jedněch příznivců týmu na druhé, při kterých dochází často i k velice dramatickým situacím. Například loni po derby sparťanský fanoušek kolegovi ze slávistického kotle udělal uzel na šále. Zatímco se postižený pokoušel rozmotat uzel, který nebyl v souladu s jeho uhlazeným vzhledem, jeho kamarádi, naprosto oprávněně rozezleni tak surovým útokem, nacpali sparťanovi do kapes rozbalené a ocucané bonbony Slavia, čímž mu způsobili citovou újmu a znehodnotili úplně nové sako. Jsem tedy upřímně zvědavá na vyčíslení úspor, dosažených rafinovaným použitím uniforem pro fanoušky. Obzvlášť, když jsou tyto financovány ze sběru lipového květu, kterému se sportovci ve volných chvílích tak nadšeně a cílevědomě věnují.
Dav černých rytířů na mě působil velmi depresivně a tak nějak málo sluníčkově, rozhodla jsem se proto postoupit fotbal jiným a posunout se ve výběru vhodného sportu k další položce.
Myslím, že vzhledem k mému dekadentnímu životnímu stylu matky, plnému hlasitých projevů cizích názorů, houpavé chůzi a zlatému řetízku po babičce je volba jasná – budu hip hoperkou.
