Otevřený dopis manželům všech zemí

Drahý můj, věřím, že tě tento můj dopis zastihne v dobrém zdraví, stejně tak v pohodě tělesné i duševní. Píšu ti tyto řádky, slunce mých dní, světlo mých očí, abych tě láskyplně a něžně upozornila na drobné detaily v našem životě, jejichž existence může kalit naši jinak téměř dokonalou souhru. 

Foto: demotivatingposters.com

Jarmile, pochopila jsem mezi řádky, že tvé oko již nespočine na mém boku s takovým zájmem a tak silným zachvěním touhy, jako dříve. Mohlo by to být způsobeno bočním vychýlením z osy, způsobeným královskou disciplínou všech matek - vařením jednoruč s desetikilovým batoletem v druhé ruce, zapíchnutým do boku pro lepší stabilitu.

Trápí tě prý, že se změnila postava, kterou se honosila tenkrát tvá nevěsta, její lehýnce nateklá verze se schovala před tvými zraky do obalu z tepláků. Odpusť, víš přece, že jsme zakopávali o ďolíčky v podlaze, vytlačené mými podpatky v dobách, kdy jsem ještě jednou za měsíc, oslavována až do nebes, vařila čaj. Teď, když jsme dírky zalepili žvýkačkou, krásně se k nim po ránu přilepím ponožkami a odpoledne mě po práci odlepíš, není to praktičtější?

Když jsme tak u těch ďolíčků – jistě, byly doby, kdy se mi při úsměvu ve tvářích udělaly ďolíčky, které jsi tolik miloval. Teď se mi dělají na stehnech. Ale zase tam jsou, i když se mračím, není to bezva?

Při našem setkání jsi tvrdil, že mám tváře jako broskvičky. Připomínaly ti je svou barvou a rád jsi je hladil, jak byly na dotek příjemně hladké. Broskev nám malinko seschla a zůstaly z ní hlavně chloupky. Tak se mi potí v létě knír! No a co!?

Možná dříve zurčel domem můj smích jako neposedný potůček, jako horská bystřinka, co tak pílí, aby se dozvěděla, co nového je v údolí. A teď  furt řvu. Z koťátka nám vyrostla lvice, to je prostě života běh.

Utrmácen po práci, která ti zabere třetinu dne, vrháš se do náruče teplého domova, abys mohl vychutnat úlevu relaxace a nabrat síly na nový den. Chápu, že k tomu potřebuješ ticho a klid. Dvě třetiny dne cvičím děti na povel „Tatínek!“ sednout do koutku a soustředit se na to, aby jediný zvuk, který vydají, bylo obdivné „Oooooo!“, když vejdeš do dveří. Uznávám, nejsem dobrá cvičitelka. Drezůra mi dělá potíže. Nehněvej se proto na mě.

Já ti na oplatku odpustím, že z Halasovského:

Slečno, řekněte mi

jak to děláte

že hodiny neoněmí

když se svlékáte

Dejte jí Nobelovu cenu

za gesto jímž zvedá sukni svou

ale ta se dává jen básníkům

kteří nic podobného nesvedou

Jsme se dostali k:

Kup čtyři rohlíky

došly nám rohlíky.

Nebo:

Říkala mi Růženka,

co dělá v naší ošetřovně,

pěkné děvče, radost pohledět - ty oči a ty dlouhé řasy!

Že mi klidně pošeptá,

co přečetla si v kartě o mně.

A teď vím, že můžu dobýt svět -  s Růženkou na věčné časy!

Případně:                                            

Jdu tak s klucíma po fajrontu,

když zahlédnul jsem dlouhou frontu.

Řekl jsem si kampak, fronto?

Neslevnili třeba Pronto?

Stojíme tu s klucíma

dobře dvě hodiny času

Je tu vedro a tak s nima

vypil jsem už piva basu.

S láskou,

Tvá žena Blažená

P.S.: S láskou a úsměvem věnováno mé přítelkyni z ptačí říše.

P.P.S.: Toto je první obrázek, který vyběhne, zadáte-li do vyhledávače heslo „žena se stará o muže“: