O zlatých cihlách a zvýrazňovačích

Zaklepala na dveře, ukázala na mě kostnatým prstem a nakřáplým hlasem opotřebované poběhlice zlostně zasyčela: „Jsi na řadě!“ Byl to ten typ, se kterým si začal skoro každý, aby ji pak na stará kolena s radostí opustil.

Na první pohled bylo patrné, že ta holka má hodně za sebou a že si je vědoma, že nemá co ztratit. Ve tváři se ji navždy otiskla bolest všech těch chvil, kdy byla její čest pošlapána. Nespočetněkrát už ji vzývali, hledali a prosili o ni na otlačených kolenou. Usmrkané nosy tlačili k jejím sukním a škemrali o trochu přízně. Když jim pak svou náruč otevřela, poplivali ji, pošpinili a zle pomluvili. Někteří s ní usínali, jiné pomyšlení na ni budilo ze spaní. Snad každý zažil ten okamžik, kdy ji až bolestně potřeboval. Představoval si, jak ji bude mít, jak se k ní pevně přimkne a už ji nikdy nepustí. Už v tu chvíli ale téměř všichni mysleli na to, jak ji zneužijí. Jak z ní vyždímají maximum a ošidí ji, jak jen to půjde.

Ano, přišla ke mně Paní Práce.

Já teda práci nikdy nešidila. Nebo si na to aspoň nevzpomínám.

Že bych s ní musela usínat, to teda taky ne. Možná v ní… no, pojďme od toho. Důležité je, že si teď spolu zase můžeme změřit síly. Je tomu pár dní, co jsem po mnoha letech postavila zase k soustruhu. K bankovnímu soustruhu.

Když jsem dostala nabídku pracovat v bance, převelice jsem se zaradovala. Předpokládala jsem, že v ní panují podobné podmínky jako v pekárně, tedy že zaměstnanci mohou v pracovní době neomezeně konzumovat všechno, co jim projde rukama. Připravila jsem se tedy na to, že si budu osm hodin připalovat doutníky pětitisícovkama, ze zlatých cihel postavím komín a pak ho budu s radostným výskáním bourat a ze zlatých prutů si upletu košík. Prostě typický den bankovního zaměstnance. Zapomněla jsem se pořádně přeptat, co bude náplní mé práce, ale tak nějak intuitivně jsem si představovala, že vyfasuju vidle a budu přehazovat hromady peněz, aby neplesnivěly odspoda. Protože tak nějak to tuším bylo u Strýčka Skrblíka.

Pro případ, že bych si mohla v rámci zaměstnaneckého programu nakoupit peníze s padesátiprocentní slevou, vzala jsem si první den do práce velkou kabelku (nůši jsem zavrhla, nešla mi k polobotkám). Když mi šéf ukázal vozík na převoz rozměrných věcí, mé srdce zaplesalo. Trochu mě trápilo, že jsem v práci tramvají a jestli urve někdo vozík přede mnou, bude mě od vlečení patnácti kil neoznačených bankovek notně bolet pravé rameno, ale rozhodla jsem se, že nebudu hledět na překážky a k celé věci se postavím čelem. Zajímavé je, že na rozdělování výdobytků čekám už několik dní a nic. Asi na mě zapomněli s rozvážkou. Zítra už to musí vyjít. 

Jak asi tušíte, jsem bankovní novicka, o práci jako takové však něco málo vím. Dovolím si s vámi sdílet pár postřehů. V práci můžete mít spoustu úžasných věcí, jako třeba nástěnku, pressovač nebo skvělý kolektiv. A já smolař zrovna narazím na skvělý kolektiv. Nevadí, udělám si odvar z tisícovek a výrobky vystříhané z bankovek nalepím žvýkačkou na zeď.

Zajímavé a mírně alarmující zjištění jsem zaznamenala po poledni. Vypadá to, že se v práci nesmí spát po obědě. Spát po obědě je zdravé. Práce je tedy nezdravá. Měli by to psát na jejím obalu. Už to někdo řekl ministru zdravotnictví?

Co mě ovšem zarazilo nejvíc je, že bych tam měla jít zas. To teda moc nechápu, už jsem tam přece byla. Do kina se přece taky nechodí každý den a přitom je to místy zábavnější. Podle mě by se na mě i mnohem víc těšili, kdybych chodila nárazově a bez varování. To by bylo radosti! To by bylo vítání!

Dobrá zpráva ovšem je, že mi kolegyně řekla, že se to evidentně všechno naučím rychle. To znamená jediné – pít v pracovní době se může. Jinak nechápu, jak by na to přišla.

Přímo skvělá zpráva navíc je, že mám na stole zvýrazňovače, a když se k nim otočím zády, jsou tam pořád a navíc jimi nemám pomalovaný stůl i židli. To by se mi doma nestalo. V práci jsem to udělala schválně několikrát a fakt – funguje to, jsou tam pořád. Jednu jsem pankáčsky nechala dokonce otevřenou, a přesto nebylo potřeba likvidovat následné škody.

Ovšem nejsilnější zážitek přišel hned zpočátku mého pracovního nasazení. Přišla ke mně kolegyně, upřela na mě natěšeně zvídavý zrak a zeptala se: „Tak ty jsi TA Hubeňáková?“ Skromně jsem se zarděla, pokorně zapíchla oči do podlahy (ne doslova!) a přikývla. Už se to ví. Přišla slavná spisovatelka. Hvězda hvězd. Nedá se nic dělat. Máme to těžké, nejednou jsme o tom s kolegyní Rowlingovou debatovaly. Jsem TA Hubeňáková.

„Mně to jméno bylo hned povědomé! Hned jsme si tu všichni říkali, že to jméno známe.“
No jo. To se nedá nic dělat. Do tramvaje už nemůžu, fanoušci jsou všude a jistě by mě tuze obtěžovali. 
„To jste jistě nějak příbuzná s panem ředitelem Hubeňákem, že jo?“

Jo aha. Kdysi jsem pravda slýchávala o bratranci, co dělá v bance. Tak už vím, ve které. No nic. Jdu na tramvaj. Navíc bez vozíku.

Zážitky po nedokončeném prvním týdnu jsou tedy smíšené. Zvýrazňovače jsou jasné plus, ovšem pan ředitel Hubeňák by se teda mohl trochu vyklidnit a přestat na sebe tak hystericky upozorňovat, narcis jeden. No ne?