Nechci slevu. Ani zadarmo!

Také máte někdy pocit, že spousta lidí nakoupila rozum a přehled na Slevomatu v sekci výprodej? Není se čemu divit, akcím a slevám se prostě nedá vyhnout! 

Onehdá jsem v obchodě po záporné odpovědi na otázku „Sbíráte bodíky?“ zastavila chod celého obchodu. Všichni ztuhli a nevěřícně na mě zírali. Jejich rty němě opakovaly: „Ona nesbírá bodíky!“.  Jedna paní začala plakat. Jiná křičela cosi o konci světa (to ale mohlo souviset s tím, že těsně před ní vyprodali kuřecí kůžičky). Myslím, že o ženě, co nesbírá bodíky, byla i krátká reportáž ve zprávách.

Minulý týden jsem zakoupila lístek na vlak u společnosti Č(asu) D(ost). K tomuto bláhovému kroku mě vedla náhlá a neovladatelná potřeba se přepravit. To vám tak na mě někdy přijde. Už nejsem nejmladší, jízda načerno je mi proto cizí. Není mi sympatické trávit tři hodiny na toaletě plné miliónů nepřátelských bakterií předstírajíc, že jsem obsluha výtahu. Tato hra obvykle to průvodčího vykolejí , což je u drah vysoce riskantní jednání, za které odmítám být zodpovědná. Zakoupení jízdenky byla tedy jasná volba. Lístek jsem pořídila přes internet poměrně snadno. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že k němu získávám i poukaz na víno! Ne že bych nebyla sto pochopit záměr drahého dráhového marketéra. S flaškou vína jsou všechny Lhoty o trochu blíž. Všem je nám taky asi po pár zkušenostech jasné, že co se týče souladu reklamních předmětů s tempem firmy, spíše než sekundové lepidlo bude ČD rozdávat dlouhohrající desky. V podstatě mi tedy spojení vlak – alkohol přišlo logické, správné a prozíravé. Samozřejmě dokud má člověk celou situaci pevně v rukou a v konečné stanici jej následkem nadměrného požití nezaskočí cedule Východ podchodem a víno, které se pokusí dostat na západ záchodem.

Výše zmíněná společnost pochopitelně není jediná, která poskytuje svým zákazníkům nadstandardní služby. Poměrně snadno můžeme dnes třeba ke kilu sekané a osmi rohlíkům dostat plastovou potvoru na hraní. Protože to je přesně to, co potřebujeme nejvíc, když si jdeme koupit sekanou. Když se pak přidá plastová potvora na plastový jogurt s plastovou příchutí, obojí se u pokladny obohatí o další plastovou potvoru, dostane se obchod na přední místa v prodeji a setře konkurenci s plyšovými potvorami jako nic. Strategii plastových potvor vymyslel veliký kujón!

Mám takové soukromé podezření, že ve velkých obchodních řetězcích pracuje více marketérů, než prodavačů. Ti se navzájem trumfují v kreativních nápadech na dokonalou fintu, která by zvýšila prodej čehokoliv na dvojnásobek jakéhokoliv náhodně vymyšleného čísla, které se vylosovalo pro příslušné políčko v tabulce plánu prodeje. Těžko však někde získáte balíček vlhčených ubrousků k dětské přesnídávce (což dává smysl), švihadlo k dortu (což dává perfektní smysl), či uklizečku k dítěti (tady snad není vůbec pochyb). Naopak můžete dostat šampon k časopisu o zahradničení, či bikiny velikosti S k tabletám na hubnutí. Je nasnadě, že tvůrci těchto produktů podcenili marketing a o své cílové skupině vědí pramálo. Jinak by šoupli bikiny zahrádkářům, protože takový správný odrostlý fešák v bikinách ladně opřený o motyčku vyžene ze zahrady všechny škůdce jedním dlouhým pohledem do očí. Možná se mu podaří i mimochodem vylidnit kus vesnice, záleží na tom, jestli byl spodní díl bikin střižen jako tanga. Nebo ještě hůř:

Zajímalo by mě velmi, jak uvažoval stratég, který vymyslel vychytávku, která mě nedávno překvapila jako prázdná rulička posledního toaletního papíru v domě. To takhle jdu do drogérie. V duchu si opakuju: „Kartáčky, deodorant, toaletní papír, kartáčky, deodorant, toaletní papír, kartáčky, deodorant, hlavně ten toaletní papír!, … „ Po slabé hodince usilovného soustředění na splnění cíle se dostanu k pokladnám s košíkem, ze kterého přepadávají čaje, líčidla, samolepky pro děti, láhev s krtečkem, granule pro děti a přesnídávky pro kočku a další hromada důležitých věcí. Těsně před tím, než se dostanu na řadu, přichází prozření. Plácnu se s mohutným povzdechnutím dlaní do mohutného čela, čímž nahodím motor některým zahálejícím neuronovým spojům. Otočím se, začnu horečně hledat a po další čtvrthodince přikvapím zpět s novou rtěnkou.

U pokladny se pak cítím poněkud unavená, ale v podstatě šťastná, že se dobrá věc podařila. Prodavačka trpělivě odpípá všechny položky nákupu. Já je opatrně umístím do igelitek tenkých tak, že z nich nová pinzeta okamžitě vykoukne spodem. Prodavačka chápavě vytáhne novou tašku, do které mi pomůže vsunout tu postiženou. Společně zkrotíme pinzetu neposedu, při čemž se pokouším pod ofinu skrýt hustý porost zdivočelého obočí. Prodavačka dělá, že si nevšimla, že mi obočí vyrůstá z obličeje až na uši a částečně zakrývá výhled, a chová se zdvořile a profesionálně. Nedá na sobě znát pokles nálady ani v okamžiku, kdy se se zasyknutím „Já jsem taková … pardón!“otočím na patě a frontou se začnu prodírat pro kartáčky, deodorant a toaletní papír. Je to vážně milá ženská, ale budeme se muset rozloučit, protože takový prostě život je – přivede nám do cesty super děvče, ale pak ji krutě vytrhne z našeho náručí. Obočí za nás však nevytrhá.

 V tom se prodavačka usměje a vykřne větu, která se dala očekávat, ale přesto překvapí: „Dala byste si kafe?“

„Dala, milá moje, pojď, hodíme řeč!“ chtělo se mi zakřičet. Navenek však zmírním nadšení, cudně sklopím zrak a špitnu jen sladké: „Ano!“.

„Za vámi je automat, strhnu vám dvacku z nákupu, můžete si za ni koupit kafe.Tady máte žeton.“, šokuje mě ta proradnice.

„Aha“, řeknu jen a skryju slzy pod obočí.

Krutě raněna mačkám tlačítko automatu. Ten s chrčením vydáví svůj obsah do kelímku. Není nad nekvalitní kávu servírovanou do plastu, říkám si a nemyslím to vážně. Všechny své tašky mám u nohou. A tak tam stojím, překážím, srkám hnus fialový a snažím se tam nebýt. Do tašek mi tu a tam někdo vstoupí, případně kopne. Jednou rukou pak šátrám pod pokladnu pro vykutálenou rtěnku a druhou si na sebe vylévám kávu. Začínám mít pocit, že nemám z té situace radost. Fatální nedostatek rukou mi zabraňuje popadnout tašky, kelímek a odporoučet se v dál. Fatální nedostatek drzosti mi zas brání kávu nenápadně vylít do plastového květináče plastové palmy. Když jsem se nepřekážela dost, zbavuji se kelímku a zdrcena odcházím.

Velmi záhy mi dochází, k čemu byla tato lekce dobrá. Až budu zase potřebovat kartáčky, deodorant a toaletní papír, navštívím naši drahou vesnickou drogérii, kde mě nikdo nebude znejisťovat dárky, se kterými si nevím rady. Půjdu tam i proto, že tam mají zboží o dost levnější. O kolik, ptáte se? Odhaduji to zhruba na cenu jednoho kafe a plastové potvory navrch.