Otec u porodu je dnes úkaz běžný jako nedělní prodej potravin. První československý muž osobně přihlížel zázraku zrození svého vlastního dítěte (aniž by byl sám porodníkem) v roce 1984.
Po něm se už statisíce tatínků můžou pyšnit postaru obyčejnou fotografií, nově selfíčkem ve slušivé průhledné nemocniční zástěře a čapce, s pár minut starým novorozencem v náručí a pohledem zastřeným slzami. Ti méně zdatní s protokolem o poskytnutí zdravotní péče v důsledku tržného zranění na hlavě způsobeného pádem v mdlobách.
Ano, i takové věci se mohou stát. A není se čemu divit. Hostujícím účastníkům porodu patří můj veliký obdiv. Já bych k cizímu porodu nešla ani za nic. Jakou bych taky byla rodičce oporou natažená na zemi jak vyvrhnutý medvěd? Navíc bych nerada dopadla jako známý, kterého sestra vyvlekla za nohy do chodby před sál, propleskla jej a zanechala svému osudu a posměchu kolemjdoucích. Dehonestovaný vládce vesmíru se pak bál vstoupit zpět do jámy lvové, strávil tedy několik nekonečných a neužitečných hodin potupně uskladněn za dveřmi porodního sálu.
Věřím, že prakticky každý člověk je tvor s přirozeně ochranitelskými sklony. Instinkty mu velí zasáhnout při prvním náznaku, že se jeho blízcí ocitli v úzkých. Ženy prokazují toto tvrzení dnes a denně, když starostlivě čistí odřená kolena svých dětí a neohrožené loví vosy z kakaa svých mužů. U mužů je ovšem přece jen o maličko více třeba, aby ony problémy volající po zásahu byly v souladu s jejich rozlišovacími schopnostmi. Žena křičící něco o mokrém ručníku na zemi kupodivu nevyvolává u muže až tak silnou potřebu její trápení vyřešit, případně mu předejít. Zato žena křičící bolestí, to je jiná káva! Úkol zní jasně: zachránit, opravit, vyřešit problém, vypnout křik. Výjimky existují, čehož je jasným důkazem obliba filmu Padesát odstínů šedi. Nutno podotknout, že největším sadistickým kouskem v tomto snímku je naplácání na sličně vyšpulený zadeček. Můžeme proto doufat, že počet těch, kteří by se dostali přes metu „pětadvacet na holou“, nestoupne a muži nezačnou řešit bolestné projevy žen nacpáním roubíku do úst.
Když mi můj muž řekl, že by rád byl u narození naší první dcery, promítla jsem si v duchu výjev, ve kterém si můj dvoumetrový manžel u televize zakrývá oči při sledování hraného odběru krve seriálovým postavám a křičí: „Už je to pryč? Už je to pryč?“. Hned nato mi před očima prolétly všechny stropy v ordinacích, které jsem po skutečném odběru a pár minutách bezvědomí viděla já. Bylo jasné, že my dva jsme skvělý, ovšem snadno na záda porazitelný tým. Zařadila jsem si proto celý porod do kategorie velmi odvážných projektů. Muž velmi dobře chápal, že výsledek jeho účasti je jedna velká neznámá. Přesto hrdinně trval na svém rozhodnutí, zakoupil gumové papuče, sednul si s klíčky od auta ke dveřím a vyčkával na povel. Před tím jsme dokonce společně navštívili předporodní kurz, abychom oba nepodcenili přípravu pro onen přelomový okamžik našich životů. Prokázal na něm před svědky, že je schopen unést váhu mého zbytnělého těla zavěšeného za jeho krk, dokáže předvést tři druhy úlevných masáží beder a poměrně obstojně zpěv delfína. Zvýšil se zároveň předpoklad, že mi nebude kázat o plýtvání při dlouhém sprchování a neurazí se a nezačne hájit mou čest po vyslechnutí věty: „Vaše žena není dost otevřená“.
Osud zřejmě pochopil, že my dva jsme schopni tak maximálně jeden druhému strhnout náplast a i to může dopadnout totální blamáží. Zařídil to tedy nenápadně tak, abych obě své dcery musela rodit císařským řezem. Kamarádka tento způsob označila názvem „Wellness porod“. Považuje totiž za vrcholně zbabělé praštit sebou na lehátko, na chvilku si spokojeně pospat a probrat se k hotovému. Můj muž byl takto ušetřen zkoušky ohněm a vzhledem k celkové anestezi se nedostal ani za dveře operačního sálu. Navíc se mu podařilo získat si srdce sester nedonošeneckého oddělení, protože seděl před inkubátorem dobrou hodinu a půl a jen zamilovaně pozoroval svou novou osudovou ženu, čímž údajně překonal místní rekord ve sledovanosti. Můžu tedy s hrdostí místopřísežně prohlásit, že můj muž se svého úkolu zhostil se ctí a zvládnul jej na výbornou, ačkoliv nebyl u prvního nadechnutí našeho dítěte. Koneckonců já jsem ho prospala, přesto můžeme s určitostí tvrdit, že k němu došlo. Z toho jasně vyplývá, že není potřeba, aby rodiče stáli dítěti za zadkem u každého nádechu.
Lehce chaotický typ muže může navíc různým způsobem odvádět pozornost zdravotníků. Za dosud nejoriginálnější považuji zážitek svých známých. Ambiciózní otec se nespokojil s obligátním omdléváním. Lékařku i zdravotní sestru vyřadil na několik minut z provozu podstatně svéráznějším způsobem. Při příchodu se pokoušel co nejvíce spolupracovat s porodníky, nahlásil proto vzorně dynamiku kontrakcí, držel se při tom za břicho, koulel očima, ukázkově dýchal a o síle kontrakcí byl ochoten vyprávět celé hodiny. Na první pohled bylo tedy nasnadě, že co se týče porodu, on to teda, na rozdíl od poměrně statečně se tvářící ženy, bere vážně. Od sestry vyfasoval ochranný slušivý průhledný obleček a povel si ho obléknout. Jaké pak bylo překvapení všech zúčastněných, když se otevřely dveře, vkráčel do nich budoucí hrdý otec s mírným ruměncem v tvářích a přísám bůh, nebylo to srdce, co předložil všem přítomným ženám k prohlídce téměř jako na dlani. Oděn pouze v průhledného „andělíčka“, přicupital se zrakem cudně sklopeným k zemi, otočil se zády a rozpaky se zajíkajíce požádal sestru, aby mu oděv nad holou zadnicí zavázala.
Dostal se tak na nejvyšší stupeň přírodního přístupu. Nahé dítě přivítal málem nahý otec. Jeho alternativní přístup však zatím nebyl moderní medicínou přijat s velkým nadšením. To už se tak vizionářům stává, že zůstávají se svými holými zadky nepochopeni.
