Když Buddha machruje

Stane se zřejmě každému z nás, že jednou za čas naletí a koupí si „naleštěný prd“. Pokud se dokážeme poučit a svá budoucí rozhodnutí na základě předchozí nešťastné zkušenosti upravíme, můžeme tento prd považovat za cennou lekci. Pokud ovšem toužíme po věrnostní kartičce od stejného prodejce a vracíme se, v marné snaze z prdu uválet kuličku, dobře nám tak!

Foto: www.robonwriting.com

Bytostně nesnáším, když někdo pořád něco nesnáší. Nicméně jestli mi opravdu něco zacloumá  majestátem, je to pocit, že se mě někdo pokouší přečůrat (dnes to zavání velmi fekálním blogem, ale „oje…tralalá“ napsat nemůžu, tak co s tím). Tento pocit se občas dost blíží nesnášení.

Je tomu už drahně měsíců, co jsem ještě jako bezdětná skoropražanda vyrazila do víru velkoměsta na oslavu narozenin kolegyně z práce. Sešly jsme se čtyři, každá z jiného koutu světa, všechny však z velmi temperamentních krajin (Maďarsko, Srbsko, Srí Lanka a Morava). To jen abyste viděli, že jsem vždycky byla vážně holka světová. Volba místa padla vzhledem k přání oslavenkyně na Buddha bar, což je místo, do kterého bych za normálních okolností nevstoupila, ani kdyby tam vběhnul zloděj s mou peněženkou. Po přečtení menu jsem pochopila, že tam zloděj s mou peněženkou operovat stejně bude a já se na něj ještě budu křečovitě usmívat. Celé to jako jeden velký paradox bude ze své výšky sledovat socha Buddhy, muže, který by měl „chápat pravou podstatu bytí“(Wikipedia).  Litrová láhev vody (ne vodky!) stála ke dvěma stům korun, abyste si udělali obrázek o místní pohostinnosti. O cenách jídla nemůžu mluvit ještě dnes, jsem citlivá duše, a když si představím, co z něj nakonec stejně zbylo... (Už zase?!)

Po večeři, kterou jsem si vybírala podle sloupce vpravo a pít chodila do umyvadla na toaletách, jsme se přemístily do horní části baru na drink (to znamená pití, ale světové holky tomu tak neříkají). Nutno zdůraznit, že když jste světová, nechodíte do baru v džínách a tričku. To se snad rozumí samo sebou. V rámci dodržení dress code (to je ta cedule u dveří s nápisem „V teplákách ne-e, burane!“) bylo potřeba přestrojit se za dámu. No, spíš šlápotu, když jsem to tak pozorovala kolem sebe. Dělat luxusní dámičku uprostřed února je vážně náročná věc, člověku táhne na vaječňáky. Pozorovala jsem všechny ty vyzobané slunečnice, co si udělaly před odchodem z domu z obličeje kraslici, ty, které spotřebovaly tubu makeupu už jen na podbradek, i nádherné samičky, které vyvedli za zábavou jejich dědečkové.

Pokusila jsem si objednat, ale jelikož je v baru taková tma, že číšnice chodí vyzbrojena baterkou (svatá pravda), kterou nechtěla půjčit, neměla jsem šanci si moc vymýšlet. Mojito bylo proto jasná volba - vydrží dlouho a rozpuštěný led je nakonec taky veliká dobrota. Usadily jsme se do boxu, které mají v základní výbavě kromě uslintaného strejdy, co to prostě musí zkusit, ještě stolek. Ten najdete okamžitě svou holení, vyskytuje se tak nízko, že není pohodlné se na něj ani dívat. Účel jasný – nezakrývá nohy a pokaždé, když se slečna sehne pro pití, je ji díky dress codu vidět až na brzlík.

Kroutila jsem se nervózně a počítala minuty, kdy už se z té temné díry konečně dostaneme ven. Ostatním se ovšem líbila atmosféra klubu, debatovaly, jestli je Budha bar v Dubaji lepší nebo horší a vůbec mě čím dál více utvrzovaly v tom, že si budu muset najít nové kamarádky, protože jsem evidentně málo světová.

Z velmi nepohodlné situace mě nakonec vytáhl místní DJ. Budha bar se honosí vlastním výběrem hudby, která je prostě nejvíc nejlepší. Kamarádky to věděly, a tak se rozhodly oslavenkyni nechat zahrát nějaký ten song. Nevím, jestli se domáhaly Michala Davida, či Darinky mandarinky, DJ jen bohorovně kývnul hlavou a … nic. Po hodině a druhém dotazu kývnul znovu, což si děvčata vyložila jako souhlas. Potřetí řekl, že tu píseň momentálně nezahraje, protože se mu nehodí do výběru. A když mi docházel led z mojita, řekl, že takovou píseň vůbec nemá. Mé distinguované přítelkyně mu naznačily rozčarování, zklamání a neradost, nazvaly ho „synem pláže“, nebo tak nějak a už to šlo ráz na ráz. Letěly jsme z baru takovou rychlostí, že vyhazovači neměli šanci zapamatovat si náš obličej, ačkoliv je o to manažer baru výslovně žádal. „Zapamatujte si je, ty už sem nikdy nesmí!“ byla poslední věta ze strany personálu tohoto úžasného místa. Na pokus jedné z nás si s ním promluvit jen mávnul rukou a utekl.

Kamarádky soptily, omdlévaly hněvem a svolávaly na celý slavný bar neštovice a zácpu. Já jsem se jen smála a druhý den napsala na buddhistické velitelství stížnost kvůli zpackané mezinárodní konferenci. Zdůraznila jsem, že tato blamáž vrhá špatné světlo nejen na Buddha bar jako takový, na mou veleváženou firmu, ale i na celou Českou republiku jako poskytovatele služeb. To by se v Dubaji NIKDY! stát nemohlo. Do pár dnů mi volal nějaký nebohý klouček, který se představil jako jeden z manažerů baru, koktal omluvy a snažil se zjistit, kdo že nás to tak nehezky urazil. Vůbec si nebyl jistý, jestli to náhodou nebyl on sám, což mě velmi pobavilo. Vypadá to, že vyhazování hostů bez sebemenší snahy poslechnout si, jestli neměl zákazník nějaký problém, je běžná praxe.

Za prožitou újmu jsme získaly drink zdarma, který já si nikdy, ale opravdu nikdy nehodlám jít vyzvednout. Toť konec mého střetnutí s buddhismem. A až si příště budu hrát na madam, za takové peníze to zkusím třeba U Houdků. Jsem si jistá, že bych tam byla za královnu týden a nechali by mi zahrát klidně i Píseň práce, kdybych si to přála.