Už je tu zase jaro. Tak, jako se už ženy pomalu a postupně vyvlékají z ulity zimního maskování, zlehka a stydlivě začínají odhalovat své vlasy, ruce a některé odvážnější i krk, hlemýždi svlékají své ulity, volí život naturisty a nechávají si říkat drsně po hip hopersku Slim A.K. I v Liberci to vypadá, že ještě tak dva tři týdny a sleze sníh. Jenomže pak přijdou oni…
Víte, co je to hejt? Název vzniknul od anglického „hate“, neboli nenávidět a říká se tak textu, kterým autor dává najevo svou nelibost nad určitým jevem, chováním, či slimákem. Tak tento blog bude pěkně vostrej hejt. Nejradši bych ho rapovala, aby mi ti trapní slizouni rozuměli.
Moje zahrádka je moje. Koupila jsem si ji, zhruba za třicet let mi bude i patřit, poctivě ji hrabu, okopávám, odpleveluji a plením její výdobytky. Jestli si nějaký slizký boreček myslí, že si jen tak přijde, všechno mi sežere, ani si u toho nesedne, a mě zbude na plenění akorát tak asparágus, tak to se teda šeredně plete. Jako by nestačilo, že když nám na zahradě místní všeuměl a mistr bagru rozhrnoval hlínu a prováděl různé terénní úpravy, zahlédl můj zjihlý výraz plný očekávání a zničil mé sny, řka: „Paní, vy jste z Moravy, viďte? Tak se zklidněte. Tady žádný meruňky nikdy nebudou. Jó, takhle kdybyste chtěla pěstovat závodně šťovík, nebo kopřivy, to jó! To vám zbude i na zavařování.“ Po tomto krutém a netaktním zásahu přímo do srdce nasedl do svého vytuněného bagříku a definitivně zahrnul mé naděje do tlusté vrstvy jílu. „Tak to teda ne!“, řekla jsem si, nakoupila nadprůměrné množství cibulovin, křovin a jiných –in a jala se zlomit nepřízeň podnebí. Měla jsem na paměti broskve jako pěst, které každý rok sklízí moji rodiče na Valašsku. A to se říká, že na Valachách se ze všeho ovoce nejlíp daří zemákům.
Teď, dva roky nato, mi roste poměrně hezky bazalka v květináči. V kuchyni. Venku mi ještě nikdo nesežral barevné větrníky, co si děti nastrkaly do skalky. Ale už se jim povážlivě zkracují hůlky. O každou cibulku vedu každodenní boj s vandráky a squattery, co si naši zahradu vyhlídli pro své hnusné orgie s kořenovou zeleninou. Slimáci nejsou zdaleka jediní loupeživí nájezdníci, co po jahodách nechávají jen slizem namalovaný prostředníček. Rozmohl se nám tu takový nešvar. Jak bych vám to přiblížila? Pomůžu si starým vtipem. Znáte Toma a Jerryho? So, Jerry is here.
Muž (můj osobní), který trávník zastřihává nepoměrně poctivěji, než porost svého obličeje (žádný hipster, žádný lumbersexuál, lenoch je to, tak se ho nezastávejte!), se mi onehdá ztratil z očí. Leckterá žena by si řekla „To se hodí!“ a pustila jeho kreditku na procházku. Já však ne. Jak se mi muž ztratí, nekručí lednici hlady břicho, a to je vrcholně podezřelé. To ticho a domácí práce vršící se tak, že přes ně nevidím na televizi, to skučení větru v nikým neudržovaných okenicích, ten svíravý pocit nebezpečí na každém rohu jídelního stolu! Zkrátka, asi tak za deset minut jsem se byla podívat, co se děje. Muž (pořád ten stejný) se nacházel v poloze ležmo břišmo v trávě. Nevěřícně zíral na kráter, který zbyl po mém jediném doposud přeživším tulipánu. Kdyby se nebál, strčil by do té díry i ruku, ale má jenom dvě a kdo ví, co za obludu je na druhém konci.
“Co to je?!“, vykřikla jsem zoufale.
„Díra!“, uvědoměle mě uvedl do děje můj prstenodárce.
„Kde je můj tulipán?!“, zařvala jsem, vědoma si své ztráty.
„Tam“, odvětil ten starý mluvka.
„No dopr…“ vzácně jsme se shodli.
Podívejte se, jsou města, kde by tunel brali. Já si však s dovolením nenechám zapadnout dítě po bradu do díry po nějaké nevychované obludě! Velmi silně nesouhlasím s jakoukoliv formou násilného osídlení cizích oblastí, natož těch našich. Proto jsem zaklepala slušně na dveře nory a požádala jezevce, nebo co to je za monstrum, aby laskavě opustil náš soukromý pozemek. Do druhého dne se naše zahrada změnila v mapu Vietnamu. Porost travní je hustě prošpikován povrchovými cestičkami, hlubinnými výkopy a výsměšnými hovínky. Tu a tam mi banda zlodějská vyhodí ze země okousanou nemohoucí cibulku handicapovaného tulipánu. Ten v poslední křeči prosí o milosrdnou smrt. Tam, kde jsem na podzim zasadila jahody, mi teď, na jaře, zasadila jednotka zmaru a florálního násilí ránu na solar.
Muž (cizí) mi poradil, že na slimáky můžeme pořídit kachnu. Jmenuje se Běžec indický. Ta kachna, ne ten muž. Pravda, mohla by nám zvýšit množství sportovců v rodině na jednoho, to stojí za zvážení. Na myši se odjaktěživa používají krvelačné kočky, vycvičené pro boj zblízka. Ovšem, když tak nad tím přemýšlím, Tom a Jerry neskončil prvním dílem s krvavým koncem. Také mě trochu děsí, jak rychle se kočky množí. To abychom si na ně brzy pořídili psa. Jediné štěstí je, že nad kachnou je v potravním řetězci už jenom trouba. A já trouba si myslela na broskve!
