S oblibou se do Liberce navážím, protože je v mém životě nový a já si novinky musím osahat, než se mi dostanou pod kůži. Jeden z argumentů, který se mi hodí na zpochybňování mého psychického stavu, když jsem kývla na manželův návrh, je, že seveřani Češi (na rozdíl od seveřanů Moraváků), jsou prostě studení. Řekla jsem konkrétně studení rypáci, ale to bych se neodvážila veřejně přiznat.
Foto: Idnes.cz
Dnes jsem ovšem dostala lekci, na kterou jen tak nezapomenu. Aspoň v to pevně doufám. Při procházce s kočárkem mi manžel napsal, že se k nám blíží kurýr s vánočním dárkem pro bratra. Ano, čtete dobře, měl být vánoční. Já teda nejsem vzor dochvilnosti, ale měsíc zpoždění jsem měla naposled v těhotenství. Bezpečně sem můžu napsat i o dárku, protože mi bratr oznámil, že kdyby tak hodně četl, jako já píšu, už by byl profesorem.
A kurýr že je vskutku expresní, bude u nás za pět minut. A to já nikolivěk, pokud se nedám do sprintu. A jelikož protože pakližto pokud mám běhat za klukama, tak zásadně bez kočáru a zásadně nastajlovaná a zásadně za nějakýma, které jsem před tím aspoň jednou viděla, začala jsem lehce hudrovat, že mě bude holt muset najít. A jak si tak hudruju a tvářím se jako mraky, co nám schovávají Ještěd, aby se neohleděl, jdu kolem domu, který mám moc ráda. Stojí na samotě u lesa (fakt!), je porostlý břečťanem a je …tajemný, kouzelný, originálně jiný. Běhá kolem něj pes, který se mnou vždy příjemně komunikuje i bez štěkání, prostě sympatické místo. U domu stojí dodávka s vymláceným zadním okýnkem, paní a hustej týpek s čepicí naraženou až na nos. Hustej borec předává něco paní, že by kurýr? Nu, jsem holka zvídavá, zeptám se. Ano, je to on, to jeho peklo na kolečkách obsahuje ten zázrak, co kvůli němu bratr v Anglii neměl Vánoce. Zásilku přiznal, jen se domáhal peněz. Jelikož se při procházkách lesem obvykle nevybavuji hotovostí ze strachu před loupežníky, navrhl, že mám tedy s kočárem běžet z kopce, on že pojede za mnou. Tak ta představa mě opravdu pobavila. Říkala jsem si, jestli by do mně při zpomalení drknul tou svou herkou, nebo na mě jen pořvával z vyskleného okýnka.
Nicméně na sportovní disciplínu běh s kočárem a bodyguardem v zádech nedošlo. Paní, kterou vůbec neznám, která vůbec nezná mně a jen tuší, ve které ulici bydlím, vytáhla peněženku a zásilku zaplatila s tím, že dobrého člověka pozná. Až půjdu kolem, mám jí peníze hodit do schránky. Čepice na hlavě hustýho kurýra se napnula, myslím, že vykulil oči, těžko říct, bulvy se mu přes pleteninu nerýsovaly. Já je tedy vyvalila moc. Byla jsem z toho dočista tumpachová. A kdyby se ke mně ten pletenina nepřimotal a nešeptnul mi, že mu paní dala víc, dala by za mně dýško, udělala radost jemu i mně zároveň a já to ani nevěděla. A nezištně.
Doteď jsem z toho lehce vedle. Přemýšlela jsem, jestli je paní věřící. Nevím proč, prostě mě to napadlo. Je za jejím chováním pouhá víra ve mně jako slušného člověka? Či ve slušnost obecně? Nebo je to vše víra v náboženském slova smyslu, která ji vychovala k důvěře? To by pro mně byla totiž druhá rána – jako praktikující ateista tvrdím, že kostel a Bible z člověka vzor cnosti neudělá. A třeba ne, možná mám pravdu, ale možná to pomůže. A nebo se celý život mýlím a paní mi byla předložena jako důkaz mojí krátkozrakosti? Na rozpitvávání teologických pohledů je blog asi příliš krátký, ale má-li tento být o pocitech, já jich teď v sobě mám přehršel.
Každopádně mi radost nezkazil ani dopis z finančního úřadu, který přišel v zápětí a oznamuje nám, že jsme nezaplatili 72 tisíc korun za daně z převodu nemovitostí. Je to omyl, další takový Srí lanský vtípek, nebo znamení shůry, že prachy vyšly z módy, ať se jich rychle zbavíme? Je to jedno, mně je dobře! Mám radost, paní mě označila za slušného člověka a věří mi. A to mně vůbec nezná. Oni ti Liberečtí nebudou tak zlí. Možná to jen Ještěd vrhá stín na jejich tváře a ve skutečnosti se usmívají…
