První rande

Přináším ukázku z mé začínající literární tvorby. Tato povídka mi vyšla v šestém čísle, třetího ročníku, časopisu Základní umělecké školy F. A. Šporka v Jaroměři, ZUŠkoviny Dr. Hutavýho. Přeji všem příjemné čtení! ;-)

Ilustracní fotoona.idnes.cz / prevzato z Google.cz

Vstanu, oblíknu se a půjdu si do koupelny umýt obličej. Vejdu do kuchyně, kde si udělám své oblíbené kapučíno. Vždy si ho uvařím. Zapnu televizi, protože nesnáším, když je ticho. Jakékoliv. Nehraje televize, nehraje hudba… Prostě tady musí něco hrát. Cokoliv. Hlavně, ať tu není ticho!

Při nudném sezení a sledování zapnuté televize se znovu podívám na tu kouzelnou zprávu, kterou mi poslala dlouhodobá kámoška, která si „zas“ na mě udělala čas. Málo kdy to vyšlo. Ale vždy, když už se konečně svolila, byl jsem nadšen. „Tak plati, zítra ve 3. Tesim se ;-)“ stálo v esemesce. Vždycky, když si tuhle zprávu přečtu, cítím se nepopsatelně.

Upiju kapučína a usměju se na mobil. Vzpomenu si na svůj výrok: „Konečně!“. Asi od sedmnácti toužím potkat tu pravou, ve které bych poznal něco nepopsatelného. Ačkoliv se to „nepopsatelné“ se vyjadřuje slovem: „LÁSKA“. Teď, když mi táhne skoro na dvacet, tak jsem se této chvíle „konečně“ dočkal. Nevím, čím to je, ale shodou okolností, se naše schůzka, mé „první rande“ koná 14. února. Dnes v sobotu ve tři hodiny odpoledne. Ale už teď se nemůžu dočkat. Když si na to vzpomenu, rozbuší se mi srdce takovou rychlostí, jako kdyby se mi chtělo vybušit z hrudi.

Kouknu se na hodinky. Je čas. Jako vždy, když se někam chystám, vezmu si s sebou empétrojku, protože se nemůžu procházet městem, aniž bych v uších neslyšel svoji oblíbenou muziku. Nemám rád ticho… Procházím se městem a dnes, na Valentýna, potkávám víc zamilovaných dvojic, než je zvykem. Dorazím na místo a jsem zklamaně smířen, že budu muset počkat. Stává se mi to často. Dočkal jsem se! Jakmile ji poznávám, rozbuší se mi srdce. Cítím vzrušení při jediným pohledu. Pozdravíme se a domluvíme kam půjdem. Navrhuji nedalekou kavárnu. Souhlasí – pro mě s překvapením. Jsem rád.

Poté, co vstoupíme do kavárny, jsem potěšen intimní atmosférou kavárny, které je pro nás to nejlepší, ale i příjemná hudba, která se tady potichu line. Sedneme si do více soukromé místnosti. Během našeho rozhovoru cítím, že se poznáváme víc a víc, než dříve. Bavíme se o všem, ale hlavně o nás. Několikrát ji beru za ruce a něžně ji je hladím a vzájemně se na sebe usmějeme. Je nám příjemně. Když se po příjemném posezení rozhodneme, že půjdeme, zaplatím za oba.

Na ulici ji nabídnu, že ji doprovodím, přijme a jdeme klidnou ulicí před její dům. Lehce ji vezmu za ruku a jsem rád, že neodmítá. Zastavíme před jejím domem a začínáme se loučit. Řekneme si, že naše setkání bylo příjemné a bude super, když jej zopakujeme. Nastává chvíle, kdy už půjdu svou cestou, rozhodnu se na největší okamžik v mém životě. Políbím ji a něžně pohladím po tváři. Podívám se do jejích hnědých očí a čekám, jak bude reagovat. Polibek mi opětuje. Jakmile se její rty opět dotknou mých, pocítím neuvěřitelné chemii lásky. Je to ta pravá, na kterou jsem čekal už dlouho… Když odcházím jsem šťastný.

Co je to láska? Pojem, který vzájemně cítí zamilovaná dvojice. Pojem, který druhému dáváme najevo různými způsoby. Pocit, kdy se setkají rty, je nepopsatelný. Nedokáže jej nikdo popsat. Polibek se taky nedá popsat proto, že jej vnímá každý jinak… Mějme se rádi. Vyjadřujme své lásce co nejčastěji, co k nim cítíme a buďme rádi, že ji máme, protože, jak říká známé rčení: „Ve dvou se to lépe táhne!“

Přeji všem zamilovaným hezkého Valentýna!

Pozn.: Povídka nepopisuje žádnou skutečnou osobu ani událost, jen autorovy představy. Bohužel…