V čem nám může pomoci dezorientace naší politické scény

Již delší dobu můžeme slýchat stížnosti a povzdechy nad politickou kulturou v naší zemi. Zdá se, že ani politici ani politické strany nemají žádnou ideu, že skoro beznadějně propadli pragmatickému diktátu moci a okamžitému prospěchu. Ve společnosti to je znát. Stále více a více se zvyšuje její dezorientovanost.

Přestože se v dnešní společnosti velice cení samostatnost, nezávislost a individuální zodpovědnost, je patrné, že společnost jako celek potřebuje mít ke svému životu vůdčí nosnou ideu. Tuto ideu by měli nabízet ti, kteří stojí v jejím čele. Nenabízí, protože ji sami nemají. Ztratili ji kdesi po cestě. Nevědí, kam jdou, a co horšího: vedou za sebou spousty lidí, za které převzali odpovědnost, a ty nyní bloudí stejně jako jejich vůdcové. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že v tom může být i nějaký záměr.

Ať tak nebo onak, tato neutěšená situace (nejen u nás, ale v celé euroamerické civilizaci) nám může paradoxně pomoci ukázat správný směr cesty. Má to stále stejný scénář. Hodně lidí v dějinách už tím prošlo. Nejprve jdou tzv. s houfem. Postupně si ovšem začnou uvědomovat, že něco není v pořádku. Začnou být nespokojení, otrávení, neví z které do které. Nic nemá cenu, přestanou vidět smysl v tom, co dělají. Pak přijde zpravidla něco, co je donutí změnit směr. Těžiště jejich života se přesune od světského k Božskému.

Takto by to mohlo fungovat i dnes. Naše společnost, celá civilizace, se odklonila od Boha a ztratila nasměrování. Bloudíme a nevíme kudy kam. Zkoušíme různé cesty a žádná nevychází. Vkládáme svou naději do různých podniků a osobností, vytváříme si celebrity. Někde v podvědomí však vnímáme falešnost toho všeho. Vytváříme umělý svět.

Na začátku devadesátých let jsme věřili ve spasitelnost politiky. Dnes jsme již poučeni, že takováto víra byla mimo. Ideově dezorientovaní politici vytvořili dezorientovanou politiku a ta plodí dezorientovanou společnost. Je nejvyšší čas se znovu zorientovat. Orientovat se na člověka v existenciálních otázkách není to pravé ořechové. Člověk totiž nevidí moc daleko a svou krátkozrakost ještě z různých důvodů sám aktivně zvyšuje. Východisko je ve svěření se Boží náruči. Není v tom nic patologického ani ponižujícího. Generacím našich předků se to vyplatilo. Pokud nás k tomuto dovede stav naší politiky, splnili politici svoji úlohu a budeme jim moci být zato vděčni.