Uprchlíci jako ti, co nám přicházejí na pomoc

Původně jsem o tomto tématu nechtěl vůbec psát. Když se ale podívám na blog, je ho plný. A nejen blog. V článcích nacházím spíše nedůvěru a odmítání, strach z toho, co bude...

Je jich mnoho a přinášejí s sebou jinou mentalitu, zvyky, pohledy na život. Dost dobře nevíme, co od nich můžeme očekávat. Média, možná vědomě, možná nikoliv, nám "vyhrožují", že jich je hodně, a že pokud je přijmeme, ztratíme svoji identitu. Máme ale ještě nějakou?

Naše civilizace má křesťanské kořeny. Tyto kořeny jsou tak pevnou součástí naší identity, že si je už vůbec neuvědomujeme. Dnes nám jsou na obtíž, ignorujeme je, stavíme se proti nim, vysmíváme se jim. Můžeme říci, že jako většinová společnost jsme již o svoje kořeny přišli a nové jsme nenašli. Využíváme ještě jejich zbytků (např. úctu k lidem a k lidskému životu založenou na vědomí, že Bůh sám se stal člověkem), ale nejsme si toho vědomi. Hodnoty vycházející z křesťanství považujeme za samozřejmost, ale tato samozřejmost pomalu vyprchává tempem, kterým z nás samých mizí křesťanská víra a znalost jejího obsahu.

Nyní sem přicházejí lidé, kteří potřebují pomoci. Přicházejí k nám z bojových podmínek. O těchto podmínkách k nám přicházely zprávy dlouho. Několik let. Přicházely k nám zprávy o tom, jak islámští radikálové zabíjejí křesťany, protože to jsou křesťané. S námi to moc nehlo, protože žádní křesťané už nejsme. A bylo to daleko. Nyní tito křesťané přicházejí k nám a s nimi přichází i jejich konflikt. Přichází s nimi i jejich statečnost vyjádřená odhodláním raději se nechat zabít nebo odejít ze země než se vzdát své víry. A přitom by stačilo tak málo. Slova "není boha mimo Alláha a Mohamed je jeho prorok" by jim zajistila klid a pohodlí, na jaké byli zvyklí. Místo toho sekání hlav, věšení na kříže a vyhnanství. Pro nás, pro které již jakákoli víra ztratila smysl, to je naprosto nepochopitelné a možná i neuchopitelné. 

To, co se děje asi muselo jednou přijít. Muselo to přijít, protože jde o Boží pokus vytáhnout naši postkřesťanskou společnost z letargie, v níž se nachází. Možná to je jeden z posledních pokusů. Proč jeden z posledních? Protože se zdá být hodně drastický. Vidím v něm jistou definitivu spočívající v možnosti nahrazení jedné civilizace jinou, jejíž tvorba je teprve v zárodku. Můžeme ji ještě odvrátit tím, že se rozpomeneme a přijmeme své kořeny, které nám křesťanští uprchlíci přicházejí připomenout.

A propos: Pokud máte strach, že by Vám někdo z uprchlíků mohl časem nějakým způsobem ublížit, mám zato, že od křesťanů je tato hrozba minimální. Rozlišovat podle náboženské příslušnosti je však, podle současných norem, nevhodné. Přiznávám, že to moc nechápu, protože podle toho, co vím, jsou v tísni především křesťané.