Liturgie - jít na hlubinu

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner řekl, že když se na návštěvě Ad limina apostolorum hovořilo o liturgii, Svatý otec se vyjádřil v tom smyslu, že návrat k předkoncilní liturgii chápe u starší generace, u mládeže však tomu nerozumí a považuje to spíše za jakousi módu. A protože každá móda je přechodná, není potřeba věnovat jí tolik pozornosti. Je však důležité jít na hlubinu, protože nepůjdeme-li na hlubinu, nezachrání nás žádná liturgická forma.

Myslím si, že, ostantě jako zatím vždy, papež František udeřil hřebíček na hlavičku. Ve více než dvoutisícileté tradici církve existovaly různé podoby liturgie. Nejsem si jist, zda bychom poznali, že jde o bohoslužbu, kdybychom se ocitli na liturgickém shromáždění prvních křesťanů. Důležité je, že v žádné  bohoslužebné podobě církve nescházely podstatné prvky, jako je svátostné kněžství a skutečná a trvalá přítomnost Krista v podobě chleba a vína.

Přesto podobu (formu) liturgie, tedy způsob, jakým se slaví, považuji za velice důležitou. Vyjadřuje totiž určitou myšlenku. Způsob slavení bohoslužby i uspořádání prostoru, v němž se slaví, nám chce něco sdělit. Například nasměrování oltáře čelem k lidu, jak jej známe z řádné formy římského ritu, má vyjádřit přítomnost Ježíše Krista uprostřed svého lidu. Středem liturgie je oltář - symbol Krista, na kterém kněz zpřítomňuje jeho oběť. Kristus je tak přítomný v symbolu oltáře, v osobě kněze, jenž bohoslužbě jeho jménem předsedá i pod způsobami chleba a vína. V mimořádné formě římského ritu (tedy tzv. předkoncilním) je všechen lid, včetně kněze, orientován jedním směrem: K Ježíši Kristu přítomnému ve svatostánku a obětujícímu se na oltáři skrze ruce kněze, který zde opět zpřítomňuje svou osobou Krista a stojí jako prostředník mezi Bohem a jeho lidem. Vidíme tedy, že základ je stejný. Ve starší formě možná trochu více vyniká postavení kněze jako prostředníka, které v nové podobě není tak patrné. V čem jsou další rozdíly?

Především ve třech věcech: Prvním rozdílem je liturgický jazyk. Řádná forma římského ritu se může slavit v latině i v národních jazycích, což je určitě přínos. Všichni mohou rozumět tomu, co se modlí bez jakýchkoliv příruček. Druhý rozdíl je v bohatém výběru biblických čtení. Během liturgického roku se přečte téměř celá Bible. To je určitě vynikající. Třetí rozdíl je v orientaci oltáře. A tady už může nastat problém. Jedním z problémů je skutečnost, že se z této změny orientace udělala jakási ikona liturgické reformy. Kde nemají oltář čelem k lidu, tam to mají špatně. To ovšem není pravda. Reforma nenařizuje změnu orientace, stejně jako nenařizuje, že se liturgie musí slavit v národním jazyce. Pouze to umožňuje, což je rozdíl. Druhým problémem může být to, že naše dříve postavené kostely mají uspořádání pro mimořádnou formu římského ritu, tedy svatostánek v čele, takže kněz stojí při mši svaté zády ke svatostánku, což některým účastníkům může vadit.

Nová forma římského ritu počítá s tím, že svatostánek je umístěn mimo liturgický prostor - v adorační kapli. Osobně se však domnívám, že umístění svatostánku do adorační kaple je nepraktické. Ruku na srdce, kdo z nás zajde adorovat do kaple? Sedneme si v kostele a čekáme na mši svatou. Po mši odcházíme domů. Přítomnost svatostánku v čele chrámové lodi považuji za praktičtější. Nepřekáželo by mi ani, kdyby kněz sloužil mši nikoli zády k lidu, jak se dnes říká, nýbrž čelem ke svatostánku. V čele lidu podílejícího se na Kristově oběti.

Mám zato, že kdyby se popsané "nesrovnalosti" podařilo uspokojivě vyřešit, velká část kritiků současné liturgie by se zklidnila. Podle mého názoru by stačilo pouze v plné šíři využívat možnosti, které nabízí Nový mešní řád. Zdá se mi, že v pokoncilním reformním nadšení jsme se příliš upnuli na nové prvky, které nám reforma liturgie nabídla a uniklo nám, že je možné z určité části dodržet i původní uspořádání. Symbolika je stejná, klade jen jiné důrazy, což určitě neškodí, nýbrž se vzájemně doplňuje a obohacuje. Svatý otec František nám opět připomíná, že musíme zajet na hlubinu i zde. Liturgie představuje vrcholnou realizaci duchovního života, znamená přinášet sebe sama v oběť živou, svatou a Bohu milou ve spojení s Kristem, který je jejím hlavním aktérem. Někomu vyhovuje nová, jinému zase dřívější podoba. Obojí je dnes, díky Benediktu XVI., možné. Měli bychom se z toho radovat a společně pracovat na proměně současného světa.