Dálnice. Místo maximální povolené rychlosti tu parkujeme. Již několik hodin. Dálniční známka je nám k ničemu, přesto ji potřebujeme. I na tomto velkém parkovišti.
To, že se bourá, je poměrně běžná věc. Řidiči, kteří jsou unavení, pod vlivem, agresivní nebo prostě magoři, podcení fyzikální možnosti tělesa, které řídí, přestanou ho ovládat a způsobí nějakou škodu. Na majetku, na zdraví.
Bourá se na malých silnicích, na velkých i na dálnicích. To se prostě stává. Ovšem jsem přesvědčen, že je naprosto nepřípustné, aby kvůli jedné nehodě stála dálnice několik hodin. A je zcela nepodstatné, kdo za to může.
Opravdu je tak komplikované zakreslit či nafotit místo nehody a pak ten šrot odklidit na stranu a zprovoznit alespoň jeden pruh? Během několika desítek minut. Do půl hodiny. Případně převést provoz do protisměru.
Neexistuje žádná úprava, do kdy je třeba dálnici uvolnit. Objízdné trasy se za chvíli zahltí a z dopravní tepny se stane obrovské parkoviště, na které si připlácíme dálničními známkami. Za poslední dobu se nám to stalo již podruhé. A s přicházející zimou to nebude lepší.
Mohl by se na to někdo z ministerstva kouknout? Jistě je to technicky možné. Uvědomuji si, že se státu líbí množství spálených pohonných hmot během hodin parkování v zimě. Že státu vyhovuje tisíce pozdních příchodů do práce. Že má stát spoustu práce s utrácením schodkového rozpočtu. A že nejsou úředníci motivováni k činorodé práci ve prospěch občana. Ale až mě zastaví nějaký aktivní policista, že nemám dálniční známku, ukážu mu parkovací lístek, protože doba, kterou jsem za poslední dva týdny prostál na dálnici se téměř rovná době, kdy jsem po ní projížděl.
Petr Hroch Binder
