Opravdu máme tak krátkou paměť?

Jak je to dlouho, kdy jsme zvonili klíči a přáli si, aby skončila totalita? Jak je to dlouho, kdy jsme pocítili závan svobody? Jak dlouho jsme si jí dokázali vážit?

Měl jsem to štěstí, že předání moci nastalo v době, kdy jsem byl čerstvě plnoletý. Dětství jsem prožil v relativním klidu. Nechápal jsem, proč nemohu dělat některé věci, jako je pouštět si nahlas Kubišovou z pásků, či poslouchat chrchlání Hlasu Ameriky. Nechápal jsem, proč musím třikrát do fronty na kokosovou moučku. Nechápal jsem, proč nemůžeme vycestovat na Západ a na dovolenou jezdíme na Lipno a Slapy. Toužil jsem po džínách a digitálkách. Měl jsem pěkné dětství. Rodiče se mi věnovali (někdy až moc), nenutili mne sedět hodiny u počítače a dokonce ani u televize. Zato mne brávali na výlety po hradech a zámcích, do přírody, po naší zemi.

Dneska je to jiné. Dítě bez notebooku je zaostalé, komunikuje se pomocí internetu a bez smajlíka nikdo nevyjádří vhodně emoce. Základní motivací jsou peníze a to za jakoukoliv cenu. I kdybych měl někoho podvést, okrást, ožebračit. Hlavně, že je to právně v pořádku, co na tom, že s morálkou to nemá nic společného. Vyčůraní mají navrch, sdružují se v politických kruzích a dokonce mají tu drzost nám vládnout. Ten, kdo dneska ještě pracuje, je neustále diskriminován, olupován státním aparátem. O peníze i o iluze. Vyhrává ten, kdo umí proplouvat spletí zákonů a nařízení. Kdo si vydupe sociální dávky, na které nemá mít nárok nebo tučné dotace.

Takhle jsme to chtěli? Takhle to chceme?

Petr Hroch Binder, poutník Hroch