Neubližujeme dětem, když pro ně chceme to nejlepší?

Každý z nás byl dítětem a ten, kdo tvrdí, že ne, je dítětem stále. Vychovávali nás různě. Despoticky, optimisticky, tvrdě, pomocí cukru a biče, příkladem, zákazy. Ale většinou to s námi mysleli dobře. Dobře?

O víkendu jsem byl na Statku Bernard na tradičním klání šermířů (přestože nejsem šermíř) Ballotrie. O tom si můžete přečíst v mém deníčku. Zaujala mne tam jedna věc. V mém stánku, kde mám dárky PH a další věci, si mohou děti namalovat obrázek a na místě jim udělám odznak. Je to originál, který nemá nikdo jiný na světě a dětem se to moc líbí. Potom hrdě s plackou chodí celý den a všem ji ukazují. Třeba ji někam schovají a najdou ji až budou velcí. V tom kufříku, kam si schovávají artefakty dětství.

Také přišla jedna holčička s tatínkem. Začala si malovat obrázek fixkami. Pracovala velmi intenzivně. Tak moc, že si promáčela papír a nakonec ho i proděravěla. Oranžový střed, nad tím černé sluníčko a také modré fleky tam byly. Hrdě ukázala výsledek tatínkovi a ten prohlásil, že jí namaluje něco lepšího. Sedl si vedle ní a namaloval na jiný papírek holčičku. Pak si nechali udělat odznak z jeho výtvoru, který holčičce připnul na bundu.

Černé sluníčko na papíru s dírou nechali na stole a odešli. Udělal jsem odznak i z něho. Aby nebyl smutný, že je k ničemu. Z té díry po fixu se stalo stříbrné zrcadlo, ve kterém se může každý vidět. Je kouzelné, protože ukazuje podobu dítěte v každém z nás. Dítě bezbranné, nevinné, odvážné, zvědavé. Mám ten odznak u sebe, pokud byste se náhodou chtěli podívat.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch