Je vlastně jedno, o jakého demokrata jde. Sociální, občanský, křesťanský či jaký. V určité chvíli se chovají všichni stejně. Všichni stejně špatně.
Která chvíle to je? No přece ta, kdy se dostanou do role poslance. Případně zastupitele. Potom začnou dělat omyly, chyby a selhávat. Do té doby bezúhonní lidé začnou vyvádět neskutečné pitomosti a ještě nacházejí oporu v zákoně. Najednou rozhazují peníze, jako by se rodily na stromě, házejí miliardami, jako by to byly drobné, chovají se jako smetánka a elita národa, přestože ještě mají slámu v botách.
A my, OBYČEJNÍ lidé se nestačíme divit, jaká změna se to s těmi milými lidmi udála. Kde se to v nich vzalo. Jak je možné, že člověk, který hřímal před volbami o korupci, bere najednou úplatky. Jak je možné, že se stále zvyšují daně, ale na rozpočtu to vidět není. Jak je možné, že na státních zakázkách se dá tak krásně vydělat a běžná firma nemá na výplaty.
Největším nedostatkem všech demokratů je to, že jsou to stále pouze lidé. Ano, platí to i ostatních mocných (to je ten, který rozhoduje). Mají své vrtochy, přání, záliby i touhy. I u nich platí jednoduchá pravidla. Například: nikdy nejsem tak bohatý, abych nechtěl ještě více. Případně: žádná státní zakázka není předražená dostatečně. Vždyť on to někdo zaplatí. Třeba formou státních dluhopisů. Snad nám nebudou potomci plivat na hrobečky.
Je zbytečné čekat na nápravu samovolnou. Málokdy si utáhne opasek ten, který drží bank. To by byl přece hlupák. Je jistě výhodnější nechat tuto roli na voličích.
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
