Během posledních měsíců mi obden volají pracovníci nejrůznějších poradenských firem a chtějí mne zachránit. Tedy moje finance. Čas od času se s některým sejdu. Včera to byla síla.
Přišel mladík v obleku, jen o něco málo starší, než můj nejstarší syn. Těšil jsem se na plodné jednání a usadil se přes roh stolu. Vyměnili jsme si vizitky a já si poslechl, že jsou nejlepší, protože jsou nestranní. Založil jsem si ruce, abych dotyčnému ukázal, že mne to nezajímá, ale patrně neabsolvoval správné školení a mou řeč těla ignoroval.
Potom vytáhl notně ošoupanou složku, krásně barevně vytištěnou a demonstroval na ní, jak jsou báječní. Nakonec se mne zeptal, jaké mám pojištění, že by mi ho optimalizoval. Zeptal jsem se ho, kolik má klientů a on mi odpověděl, že asi třicet. Po třech letech u firmy. Na můj dotaz, kolik jich chce mít, mi odpověděl, že optimum je asi tři sta. Počítám-li dobře, za dvacet sedm let se k tomu číslu možná dohrabe.
Chlubil se mi, že pořádají soutěž Banka roku a další. Překvapilo mne, že tuto soutěž vyhrála banka s jedněmi z nejvyšších poplatků. Ale uvědomil jsem si, že byl oceněn i náš ministr financí jako nejlepší. Ptal jsem se, proč neinformují i o těch nejhorších. O těch, co poškozují klienty. Bylo by to přece fér, když jsou nestranní. Odpověděl, že je to ošemetné.
Nakonec jsem ho požádal o tu barevnou složku, abych se s ní mohl pořádně seznámit. Prý ji má jen na ukazování. Omluvil se, že musí běžet, protože má domluvenou další schůzku. Při pohledu do jeho diáře jsem zjistil, že má pět schůzek denně. Neuvěřitelná vytíženost. Otázkou zůstává, z čeho žije.
Petr Binder
