Vycházím ze dveří s tímto podivným nápisem, na tváři úsměv smutného klauna a zpoza mých zad se ozývá hlas sestry: "Tak ten druhý pán z Krče, prosím". Z lavice se zvedá dobře 150ti kilový kolega hromotluk a já, o 20 tříd nížší váhová kategorie, mu přeju hodně štěstí. Opatrně se skřivenou tváří usedám na stejnou lavici, aby mi někudy nevytekla ledvina. V hlavě si promítám události posledních 30ti minut stejně tak, jako prý běží celoživotní biograf lidem těsně před smrtí.
Saniťák nás přivádí do našlapané čekárny a asi ze zvyku říká:
"Posaďte se".
Kolega má smysl pro humor a pohotově se ptá:
"A na koho".
Musím se smát. Ta hláška mě poněkud zlepšuje náladu. Představuju si, jak jedním usednutím české zdravotnictví přijde o dva pacienty najednou. Tísní se zde lidé obou pohlaví, různého věku, které spojují podobné problémy. Ledviny, prostata, močové i jiné kameny, atd. Prostě urologie. Co chvíli někdo vstoupí do ordinace. Zamlklou atmosféru ruší jen hlasy sestřiček, otvírání dveří a pravidelné hlasité rány.
Říkám si:
"Za chvíli je tady topná sezóna, nějaký šílený instalatér tam tříská do radiátorů".
Přibližně po půl hodině zvuk ustává a zanedlouho ze dveří vychází šedovlasý starší pán. Mohl by to být klidně instalatér, co tam vyráběl ten kravál.
Po několika minutách se ve stejných dveřích objeví postarší sestra a vyzve "někoho z Krče", aby jí následoval. My dva "z Krče" se na sebe podíváme. Kolega hromotluk mě položí ruku na rameno. Jasně dává najevo, kdo jde první. Naštěstí mi nevyrazil dech. Ledvinová kolika je pro mě jako pro druhého angína. Navíc vím, že to nebolí a tudíž se není čeho obávat. Jdu na to.
Lékař u počítače se trochu hůře orientuje v mé sbírce ledvinových kamenů. Podle dobrozdání z raního roentgenu mi chce bombardovat levou ledvinu. Zdá se mi nelogické, dráždit kameny, které mě nebolí. Stavím se na odpor. Nakonec se shodneme, že bude lépe rozbít kameny, které bolí. Takže všechno znova, lehám si na stůl obráceně. Lékař si podruhé rychtuje pod roentgen mou ledvinu a zaciluje laserová děla. Sestra mi podává veškeré potřebné informace. Dělám, že všemu rozumím. Nakonec se ze zvyku ptám, jestli to bude bolet.
Dostává se mi automatické odpovědi:
"Tak, ... neni to příjemný, ale nechá se to vydržet. Ten pán před Vámi to zvládnul taky. Snad jste kus chlapa ne?".
Sestra mi asi chtěla dodat odvahy. Kdyby se lépe podívala, co před ní leží na stole, zjistila by, že vypadám spíš na přerostlého páťáka.
Z prosklené kukaně přichází doktor. Ptá se sestry, jestli mi píchla injekci proti bolesti. Pak se obrací ke mě:
"Prosím Vás, teď už se mi nehýbejte a dýchejte mělkce, ať se nám ta ledvinka moc nehýbe. Kdyby Vás to bolelo, tak zařvete, sestra Vám dá ještě jednu injekci proti bolesti. Nelekněte se, je to trochu hlučnější. Tak můžeme začít?".
Já vůl dávám souhlas.
Neskutečná mrda do ledvin, druhá, třetí, čtvrtá. Nedýchám mělkce, protože bolestí nedýchám vůbec. Jsem našponovanej jako guma, co ve vteřině praskne.
"Ku.va, doktore, tref se, nebo chcípnu", řvu nahlas, abych překřičel tu kovárnu.
Kašlu na bontón a cizímu doktorovi tykám jenom proto, že to je kratší.
Doktor zastavuje buchar a vykoukne z kukaně s hloupou otázkou:
"Bolí Vás to?"
Neodpovídám. Pět ran stačilo, abych měl oči jako hlemejžď.
"Sestři, dejte mu ještě jednu injekci".
Konečně můžu mluvit:
"Doktore, bolí to jako svině".
"To je dobře, je vidět, že se trefujeme. To musíte vydržet. Sestra Vám píchne ještě jednu injekci a spustíme to znova. Už nám zbejvá jenom dvacet minut".
"Cožeeeeeeeeeeeeeeeee????????????????????????"
Doktor zapíná buchar. Vnímám jenom prvních pár desítek ran. Všechno je mi to jedno. Na stole už neležím já, ale kus masa, který se každou vteřinu škubne od kopance do ledvin. Slzy už nemají sílu vystřikovat, a tak volně stékají na stůl. Najednou ucítím tlak a prudký žár v oblasti břicha.
Zařvu bolestí.
Přiběhne doktor i sestra.
"Copak se děje?"
Doktore, koukněte se, jestli někde v břiše nemám díru, protože mám takový pocit, že jste mi ten kámen nebo celou ledvinu vystřelil ven. Oba se dívají, ale protože nikde žádnou díru nenacházejí, jdou nahodit mašinu.
Nevnímám čas ani rány do ledvin. Ať si ten šílený umělec dál klidně tesá trpaslíka z mýho ledvinovýho šutru v mých ledvinách.
Najednou ticho. Instalatér přestal bušit do topení ve stejnou chvíli jako doktor dosochal svý dílo.
Z budky vychází "urologický Mengele" a tváří se spokojeně.
"Tak pane, mám pro Vás dobrou zprávu. Ten kámen se nám podařilo roztlouct úplně. Už tam není".
Nějak se nedokážu radovat. Ze stolu slézám jako invalida a vůbec si nepřipadám zdravě. Bojím se jít na záchod, abych si ledvinu nevyčůral. Oblékal bych se rychleji, kdyby to šlo.
Sestra mi na odchodu říká:
"Sedněte si v čekárně a nikam nechoďte. Trochu se narovnejte a usmějte se, ať nám ten Váš kolega neuteče".
Neděkuji. Neříkám nashledanou.
Dveře se otevírají. Kolega hromotluk se zvedá z lavice.
"Tak hodně štěstí, kamaráde".
Sedím v už prázdné čekárně. Za pět minut instalatér začne mlátit do trubky. Není to instalatér ani trubka. Už vím jaké zvuky nemám rád. Zubní vrtačku a laserový buchar.
Pomalým opatrným krokem odcházím na záchod. Prvně v životě menstruuji. Sestře sděluji, že močím krev, abych se ujistil, že je to normální.
"A to by jste chtěl, aby z Vás teklo šampaňský, nebo co?"
Je to normální.
Toto jsou autentické zážitky z drcení ledvinových kamenů. LERV je středověká metoda léčby za použití kosmických technologií. Pokud Vám nebude dostupná technologie 21. století, postačí, když Vás někdo bude 20 minut mlátit vší silou klackem do bolavé ledviny. Jako anestetikum se pro jistotu nechte tím klackem praštit do hlavy. Dvakrát.
Autor: Petr Berka, hroší poutník.
