Když ti přítel píše, že se zabije a ty ho neslyšíš

A najednou přijde zpráva ze záhrobí. Jako blesk z čistého nebe, které najednou není tak čisté, ale na nápravu je už prostě pozdě. Začneš hledat, kde se stala chyba a ona se stala.

K čemu jsou nám ty sociální sítě, když se nechováme sociálně? Máme na nich hromady přátel, které nám píší a vlastně o tom ani nevíme, protože každou chvíli na zdi přistane nějaký odkaz, obrázek, vtípek, hláška. Nahaté fotky, lechtivé vtípky. Informace o snídani, nákupech, horku, dovolené. Mezi tím vším se občas ozve volání. Takový slabý hlas a my ho přes ten nános zbytečností prostě neslyšíme.

Kdo se mnou půjde na pivo? Kdo jde na kolo? Vyrazíme někam na výlet? Někdo večer do kina? Pročítám historii jednoho profilu. Profilu člověka, který tu už není, protože měl pocit, že je sám. Že je zbytečný, na obtíž. Teprve teď zjišťuji, že jeho otázky jsou bez odpovědí. Žádné lajky, žádná reakce. Teprve teď zjišťuji, kolik měl přátel, alespoň tady.

Po nějaké době se dozvídám, čím vším si prošel. Co všechno musel překousnout, čím vším se trápil. Konečně ho poznávám lépe, ale už je pozdě. Už mu nemůžu pomoci. Někteří mne uklidňují, že by to udělal stejně, ale moc mě to neuklidňuje. Od té doby daleko pečlivěji pročítám statusy mých přátel. Hledám v nich náznak volání a snažím se být blízko. V době internetu je to snazší. Už nechci další zprávu ze záhrobí od někoho blízkého, který ještě nemá věk na odchod.

Petr Hroch Binder