Když se mecenáši sejdou v Národním divadlu

V úterý bylo Národní divadlo plné mecenášů. Lidí, kteří pomáhají. A také tam bylo hodě těch, kterým pomáhají. Byl jsem tam také a bylo to úžasné.

Co je to vlastně cena Ď, zeptá se mnohý neznalý. Ani já jsem to před rokem a něco nevěděl. Objevil jsem tuto cenu díky televizi Z1 a její výzvě, že se mají přihlásit lidé, kteří pomáhají. A protože jsem skromnost sama, přihlásil jsem se. Cítil jsem, že na to mám, že projekt Putování Hrocha je jasný adept. To bylo v květnu roku 2010. V červnu jsem vyrazil na slavnostní předávání do Stavovského divadla a těšil se, že jednu křišťálovou cenu také dostanu. Nedostal jsem žádnou a byl jsem velmi smutný, přestože to pro ceny nedělám. Letos jsem se již nenominoval sám, ale udělali to za mne jiní a já byl moc rád. Dokonce jsem získal dvě nominace, od Horního hradu a také od Domova důchodců ze Sloupu v Čechách. Opět jsem dostal pozvánku, tentokrát do Národního divadla.

Pln očekávání jsem se oblékl do slavnostní renesance, doprovod mi dělala paní Jindra, které to také moc slušelo na poslední chvíli jsme dorazili do historické budovy, kterou si několikrát postavil národ sobě. Zaujali jsme místa v zadní části (vepředu již bylo plno) a čekali, až to začne. Program byl nabitý, krásný, ušlechtilý, inteligentní a uvolněný. Na stolku stálo několik trofejí a já se těšil, že jedna bude moje. Vlastně naše. Celého projektu Putování Hrocha, protože bez lidí, co tomu pomáhají, bych mohl stát na hlavě a odstrkovat se ušima a k ničemu by to nebylo. Postupně se předávala jedna cena za druhou a křišťálových Ď ubývalo. Začínal jsem být smutný.

Až přišla na jeviště paní Běla Gran Jensen, která předávala čtyři ceny v různých kategoriích a já věděl, že je zle. Mám smůlu. Zase. A najednou slyším svoje jméno. Nemůžu tomu uvěřit. Na tuhle chvíli jsem se tak těšil a najednou je tady a já tomu nedokážu uvěřit. Zvedám se. Je to jako zpomalený film, užívám si každý krok a že jich je. Jdu až dopředu, kolem lóže, kde sedí arcibiskup pražský, Mons.Dominik Duka, který předával jednu cenu. Zdravíme se a já pokračuji dál, až na jeviště. Poprvé stojím na jevišti Národního divadla a mluvím do mikrofonu. Snažím se předat svědectví o naději a lásce, ale vůbec netuším, zda mi někdo rozumí. Snad ano. Povídám, že Putování Hrocha je o obdarovávání a proto vytahuji Řád poutníka Hrocha a předávám ho ceně Ď, která může být motivací a motorem pro další mecenáše. A to je celé. Potom se ještě na chvilku zastavíme na číši vína a jedeme domů. Musíme přece oslavovat.

Gratuluji všem Hroším poutníkům a děkuji všem, co pomáhají.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch