Jak mi zůstaly děti na krku

Už je to dávno, kdy jsem někoho přebaloval, krmil a oblékal. Tento týden se mi to splnilo měrou vrchovatou. Týden ještě neskončil. Snad přežiju.

Shodou okolností jsem se stal otcem. Před mnoha lety, před několika lety a před několika měsíci. Shodou okolností jsem se měl postarat o potomky sám, protože jedna máma musela do lázní, druhá do práce a třetí ani nevím kam. Ano, dopřál jsem svým dětem luxus různých maminek, aby se geny promíchaly. Matýsek není sice můj syn, ale tím vás nebudu mást. Denisku jsem převzal v neděli navečer s taškou oblečení a podsedkem do auta, abychom mohli cestovat. Bylo mi nakázáno, abych ji nerozmazloval jídlem, že je po mně žravá a že u chlapa vypadá pupek jinak, než u slečny. Deniska se doma hned vrhla na ledničku, prohrabala různá zákoutí, kde tušila něco k snědku a s plným žaludkem ulehla k televizi. Bude jí sedm let.

Matýsek je zlatíčko. Nechce si sednout na nočník, protože je to ponižující. Nemluví, protože je to zbytečné a nepapá, protože to zdržuje od lumpačení. Přebalit ho je nadlidský výkon, protože dokáže kopat s razancí fotbalového útočníka. Vyloženě nesnáší stříhání čehokoliv. Zejména vlasy a nehty si pečlivě chrání. Umí řvát tak, že se mohu na veřejnosti propadnout hanbou. Rád se koupe a vyhledává vodu. Zpravidla, když je čerstvě převlečen.

Honzík už je velký chlapec, bylo mu dvacet, má dívku a touhu stát se majitelem grafického studia. Jde na to od lesa, ukončil studium na vysoké škole, hledá si práci a byt. Nemá peníze a tak hledá něco levnějšího, kolem patnácti tisíc měsíčně. Práce v grafice se proměnila v dispečera popelářských vozů. Aby to bylo veselejší, chystají svatbu a plánují potomka.

Včera ráno odešla jedna z maminek do práce. Odešla ještě před svítáním a tak jsem se s ní rozloučil pouze fyzicky. Nepamatuji si, co mi kladla na srdce, papírek mi nikde nenechala a tak musím vystačit se svou improvizační technikou. Ještě jsem si na chvilku schrupnul, když tu mne v devět ráno tahá Deniska z postele, že Matýsek už vstal, sundal si plínku a čůrá. Zapomněla dodat, že po celé ložnici, protože nočník je ponižující. Pomocí kung-fu jsem ho usadil na nočník, zafixoval izolepou a šel uklízet tu spoušť. Deniska zakňourala, že má hlad. Taky jsem měl hlad. Požádal jsem jí, aby si v kuchyni něco vzala. Odešla. Douklízel jsem ložnici a došel do kuchyně, kterou jsem nemohl chvilku poznat. Kakao bylo všude, máslo na dveřích lednice a rohlíky v koši. Ozval se Matýsek, kterému se smekla izolepa. Sundal jsem ho z nočníku, po vyčerpávajícím boji mu nasadil novou plínku a bylo mi úplně jedno, že ji má obráceně, co mi záleží na blbém obrázku medvídka.

Udělal jsem kaši podle návodu na krabici, na usmířenou předal Matýsovi lžíci a dovolil mu, aby se krmil sám. Deniska se už obsloužila. Nesnědla akorát sardelová očka, protože nenašla otvírák. Šel jsem se osprchovat a převléknout. Po návratu jsem se usedavě rozplakal, protože Matýsek rozkydal kaši po celé jídelně, po obličeji a nožičkách a také Deniska měla zásah na zádech. Kaše začínala zasychat a tvrdnout. Nejvyšší čas na sprchu. Po půlhodině jsme byli čistí, oblečení a připravení k odchodu. Ten bordel doma snad někdo uklidí večer. A nebo se přestěhujeme. Pokud přežiji, napíšu, jak to celé dopadlo…

Petr Hroch Binder, poutník Hroch