Jak jsme si užili rodinné oslavy

Miluji rodinné oslavy, zejména hromadné. Tentokrát jsme však premiérově navštívili rodiny toho druhého. Ke hromadné mezirodinné vraždě nakonec naštěstí nedošlo. Ale nechybělo mnoho.

Naše rodiny mají mnoho společného, až mne to zaráží. Možná je to ovšem tím, že je to stejné všude. Přesto se rozdíly najdou. První rodinná oslava se konala v Měchenicích a slavili jsme zejména Vláďovy padesátiny. Zejména píši proto, že naše rodiny jsou racionálně smýšlející a slavíme toho vždy více najednou. Seznamování proběhlo dobře a vypadalo to jako mezistátní hokejový zápas. Jen jsem čekal, kdy se budou měnit dresy. K tomu naštěstí nedošlo. Moje rodina byla nadšena z nového přírůstku, všichni se vrhli na Matyho a nutili ho, aby něco řekl. Ten se na ně usmíval jako andílek a myslel si svoje. Jindra dělala, že tam není a nutila mne, abych jí vydal klíče, že prý na mne počká v autíčku.

Pak jsme šli do nedaleké restaurace na slavnostní oběd a bylo to báječné. Chvilku měli všichni plné pusy, včetně dětí a tak byl klid. Po návratu z oběda nastala chvilka odpočinku na zahradě. Mezi odpočívajícími pobíhalo několik zvířat, včetně obrovského psa, který neustále mohutně slintal. Pokaždé běžel k tomu, kdo si vzal něco k jídlu. Za chvíli jsme se báli cokoliv konzumovat. Pak se blahopřálo, předávaly dary a sfoukávaly svíčky. Dárek dostal skoro každý, protože jsme toho slavili víc najednou. Při pojídání dortu se mohl slintající pes zbláznit a všichni měli mokrá kolena. Matýsek byl mokrý i v obličeji, protože byli stejně velcí.

Druhou sobotu byla odveta v podobě rodinné oslavy v Plzni. Seznamování proběhlo podobně. Jen jsme byli uvedeni do garáže, nejprostornější místnosti v domě. Dětí tu bylo asi tak stejně. Všechny se vrhly na pískoviště a houpačky. My, dospělí, jsme si dali vínečko a moudře tlachali o důležitostech. Také jsme ochutnávali sushi, které jsem ráno upatlal. To bylo radosti s pálivým wasabi. Dědeček Milan ho jedl přímo z tuby a slzy kanoucí po tváři sváděl na dojetí ze setkání s rodinou. Po obědě dorazil i pan Jiří s rodinou, ve svém novém offroadu. Byl jsem mu představen coby „nový chlap“ a on pobaveně odvětil: „kolikákej už?“. Bral jsem to jako kompliment a na jeho kousek sushi přidal pořádnou porci wasabi. Od té doby už nemluvil nikdo jiný, než pan Jiří. Dozvěděli jsme se, že mafie nyní jezdí v bílých vozech a proto oni mají na svém voze čokoládovou. Při loučení mi s nadějí v hlase oznámil, že se snad ještě někdy potkáme a pak jsme šli obdivovat jeho novou Dacii.

Také jsme gratulovali postupně všem přítomným. Maty dostal hodně dárků, také odstrkovací kolo, které jsem musel hned sestavit. Vzpomněl jsem si na Pata a Mata. Celá rodina se na mne dívala, jak sestavuji jednotlivé díly podle čínského návodu. Babička Hanka mi dokonce pomáhala držet jednotlivé díly a byla lepší, než dílenský svěrák. Kolo jsme sestavili a dokonce jezdilo, jen na Matyho bylo moc vysoké a hrozila újma na citlivých místech. Mezitím Jindra upletla z vlásků malé Michalky roztodivný účes. Naneštěstí se na sebe podívala do zrcadla a usedavě se rozplakala a žádala nůžky, aby se mohla ostříhat dohola. Rodina se rozdělila na dva tábory. Jedni rozhodně požadovali nápravu a druhým to bylo jedno. V nastalém chaosu malý Vašík snědl půl kuřete, zbytek sushi a vypil dvě sklenky vína, trochu piva a sójovou omáčku.

Už se moc těším na další rodinnou oslavu. Bude někdy na podzim, až se zase nashromáždí dostatek oslavenců. Přece se nebudeme scházet jen kvůli jedněm narozeninám.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch