Bylo to náročné, nebezpečné, mokré, vyčerpávající a nepřekonatelně krásné. Byl jsem u toho a nelituji.
Nakazil jsem svou ženu virem těhotenství a vypadá to, že budeme mít potomka. Dokonce jsem už slyšel i zvuk srdíčka malého tvorečka a znělo to jako zkouška začínající metalové kapely. Obrázek z ultrazvuku máme na lednici, ovšem nevím, zda je otočený správně. Také jsme byli navštívit porodnické zařízení v našem okolí. Pravda, měli jsme to udělat už před nějakým měsícem, ale nějak nebyl čas. Moje žena vyjádřila přání rodit v Plzni. Nechápal jsem tuto pošetilost, proč jezdit do města, kde nemají ani metro, ale souhlasil jsem. Jak jsem byl překvapen ze zjištění, že vybavení porodnice na Lochotíně je asi o půl století mladší, než to pražské, co jsme viděli a totéž že platí i o průměrném věku personálu.
Během vstupní prohlídky se má žena dozvěděla, že jsme měli rodit již před dvěma týdny a že se pan gynekolog patrně přehlédl v kalendáři. Navíc Péťa pravděpodobně také nevěří na život po porodu a tak se mu na svět nechce. Ihned začali s vyvoláváním porodu. Těšil jsem se na šamana a vyvolávačku, ale provedli to jakousi tabletkou. Nepomohlo to. Druhý den jsme pokračovali. Byli jsme přemístěni na porodní sál, kde nechyběla vana, několik lůžek, monitory, hudba a spousta místa. Několik hodin jsme monitorovali kontrakce, které se konečně po další tabletce dostavily. Vždy jsem hlásil příchod nové vlny štěstí a sledoval display. Porod pořád nikde. Nakonec se paní doktorka rozhodla, že mojí ženu probodne. Naštěstí se jí podařilo pouze prorazit vak s plodovou vodou. Najednou bylo všude mokro. To mají hroši rádi. Opět jsme šli do vany a dobře jsme udělali. Porod byl otázkou několika minut.
Objevila je hlavička o mnoho vlasatější, než ta moje a za chvilku byl malý hrošík na světě. Dostal jsem nůžky a byl vyzván, abych přestříhnul pupeční šňůru. Připadal jsem si jako hejtman, když otevírá nový úsek dálnice. Netušil jsem, jak houževnatý ten kabel je, ale nakonec se mi to povedlo. Péťa se rozkřičel a začal opravdu žít. Žena mne připravovala, jak bude ošklivý a špinavý. Přesto jsem viděl to nejkrásnější miminko, které měří 52 cm a váží 4660 gramů. Byl jsem pochválen za svou statečnost. Odvětil jsem, že mám praxi, když jsem studoval na řezníka. Na pokoji novopečeným maminkám pak pustili instruktážní video o správném kojení. Těšil jsem se na spoustu krásných ňader figurantek, ale měl jsem smůlu. Zakrývaly je hlavičky hladových miminek.
Chtěl bych moc poděkovat všem pracovníkům FN Plzeň, se kterými jsme se potkali, za profesionální a lidský přístup. Také bych chtěl poděkovat své ženě za odvahu mne k porodu připustit a udělat ze mne tátu. Držím palce všem, co to teprve čeká.
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
