O víkendu jsme vyrazili nakupovat. Bylo to nutné, protože opuštěná zvířátka potřebují deky a konzervy. Mají výprodeje a tak toho musíme využít.
Bereme auto a vyklízíme kufr, aby se do něho vešlo co nejvíce. Chceme nakoupit konzervy, které by kočky zřejmě kupovaly, pokud by měly kartu do velkoobchodu. Narazili jsme na báječnou akci, kdy konzervy, které kočky odmítají kupovat, protože jsou drahé, byly levné a tak jsme narvali košík, až kolečka vrzavě naříkala, že to nevydrží. Pak jsme dojeli do nábytkářského kolosu, kde jsme objevili deky, které se báječně hodily pro promrzlé pejsky. Dokonce za skvělou cenu. Problém je ten, že jeden člověk může nakoupit pouze dvě deky.
Co teď? Jsme jen dva, to jsou čtyři deky, pak odnést do auta a znovu na nákup. Spousta ztraceného času, který nemáme. Za chvíli se stmívá, přece jen zima. Ptám se jedné rodinky, zda by nám nepomohli. Po chvilce přemlouvání souhlasí. Berou si drobný úplatek a každý dvě deky. Setkáváme se opět za pokladnou poté, co jsme se z taktických důvodů rozdělili, abychom nebyli nápadní. Předávají nám kontraband a spokojeně odchází propít úplatek.
Najednou potkáváme jinou dvojici, každý nese asi tucet dek a vůbec se nečervenají. Hrůza. Odneseme zakoupené deky do vozu a jdeme na novou výpravu. Tentokrát si bereme velké nákupní tašky a do nich ukládáme deky. Aby nás neviděli na kamerách. Pak se opět rozdělujeme před pokladnami. Bez problémů nám markují čtyřicet dek. Raději skrýváme tvář a platíme v hotovosti, aby nás nevystopovali. Přece jen se nesmí koupit víc, než dvě deky na osobu.
Podle dramatického vyprávění přátel volně přepsal:
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
