Jak jsem se rval s tramvají

Jsem mírumilovný člověk, ale pokud jsou krácena moje práva cestujícího, neznám bratra. Neznal ho ani řidič.

Pravidelně nastupuji do tramvaje na zastávce Vychovatelna. Je to nejblíže našemu domu a jezdí tu celkem čtyři pravidelné a několik nepravidelných linek. Díky počítačem pečlivě sestavenému jízdnímu řádu, odjedou všechny linky naráz a potom má cestující dost času na zpytování svědomí a filozofickou samomluvu. Tramvaj mi samozřejmě ujela. Jsem pozitivně založený člověk a tak předpokládám, že pojede další a tak nedobíhám. Překvapivě ani metro, které má daleko menší intervaly. Příští tramvaj dorazila asi za pět minut, což je výkon. Zastaví a já dojdu ke dveřím, které se ovšem neotevřely. Pátrám po zeleném tlačítku, ale marně. Rozvzteklen ranní divokou jízdou na rotopedu, jsem se odhodlal k razantnímu činu. Po vzoru karatistů jsem vymrštil svou dolní končetinu a vykopl jí směrem ke dveřím, ve výši očí. Norris by ze mne měl nejspíše radost. Pravda, bylo to ve výši očí šestiletého školáka, tolik jsem rozdivočen zase nebyl. Výsledkem byly stále zavřené dveře a vykloubená kyčel. Potupně jsem vešel jinými, otevřenými.

Usedl jsem znaven takovým sportovním výkonem na černou koženkovou sedačku, když v tom se vyřítil z kabinky řidič. Místo toho, aby mne pochválil, že jsem ve svém věku stále mrštný jako kočka, spustil bandurskou, že snad máme taky ruce. Na můj dotaz, zda jsem se měl přihlásit, odsekl, že jsem do nich měl uhodit rukou a ne hned použít nejsilnější ze svých údů. Došel ke dveřím, kopl do nich, aby zhasla kontrolka a my mohli pokračovat v jízdě. Na další zastávce se situace opakovala s tím rozdílem, že už mi nenadával, jen funěl. Na třetí už to nevydržel a zapřel dveře stařenkou, která vypadala, že pojede až na konečnou. Bylo vyhráno. Po několika zastávkách se však stařenka uvolnila a kontrolka opět svítila. Řidič to nervově nevydržel, vyhlásil konečnou zastávku, všechny nás vyhodil a odjel do vozovny.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch