Jak jsem dostával milostné dopisy

Milostné dopisy, které jsem dostával, mne vždycky vykolejily. Dnes je už nedostávám. Jenom textovky a maily. Ty už nebývají milostné.

To bylo v dobách, kdy se barákům opravovaly fasády jen do prvního patra, metro jezdilo jen do Holešovic a chleba stál dvě koruny. Bylo to v dobách, kdy jsem mutoval, očekával vousy pod nosem, milostná vzplanutí a přijímačky na střední školu. Tehdy jsem čas od času dostal nějaké psaníčko, které vonělo jinak, než úřední dokumenty. Psaníčko, na kterém bylo namalováno obrovské srdce a tajný vzkaz pod známkou. Někdy na mne čekal ten dopis doma, na botníku, jindy jsem ho vylovil ze schránky sám. To bylo radosti mezi zjištěním, že přišel a začtením se do prvních řádků, úhledně namalovaných na barevném papíru.

Ty dopisy byly od různých dívek z různých částí republiky. Potkal jsem je na různých akcích a zpravidla jsme si pouze dopisovali. Na fyzický kontakt jsem byl ještě malý. To není z mé hlavy, tuto tezi razili mí starostliví rodiče. Také mi psala Pavla z Havířova. Potkal jsem ji v DČD, když jsem prováděl starým purkrabstvím skupinu dívek, které cvičily na spartakiádě v červenobílých dresech na píseň Poupata. Její dopisy byly kouzelně bezelstné a dojemně bezstarostné. Nevadilo mi, že nedokáže správně napsat název mé nejoblíbenější zahraniční kapely. Nevadilo mi, že mne tituluje zkomoleninami nejrůznějších pochutin. Dostalo mne, že mi vyjmenovává, co všechno doma mají. Počínaje videem a konče počítačem. Taková nespravedlnost!

Sebral jsem ten dopis, jako důkaz a došel do obýváku, kde jsem se postavil rodičům před televizi a začal jim vyčítat, jak nuzně si žijeme. Že máme pouze barevnou televizi, ale ruskou, o videu, že ani neuvažujeme a o počítači raději nemluvím. Zhroutil jsem se do křesla, čímž jsem k smrti vyděsil kocoura Moura, který tam dřímal a usedavě jsem se rozplakal nad tou nespravedlností. Naši, místo toho, aby pořídili pořádnou televizi, nakoupili video a počítač, mi navrhli, že se za Pavlou pojedeme podívat. To mě dožralo ještě víc a odešel jsem do pokojíčku trucovat. Pavla už nenapsala. Od Ježíška jsem dostal počítač, osmibitový, kam se nahrávaly hry z kazeťáku a monitorem byl černobílý Merkur. Na video jsem si musel počkat do své dospělosti. Přesto jsem neutrpěl v duševním vývoji, když jsme si žili tak nuzně. Milostné dopisy už nedostávám, ale ani nepíšu. Doba je jiná. My jsme jinačí.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch