Otázka, jak někam nacpat kočku, je každému chovateli poměrně blízká. Nacpat kočku do přepravky, když se má jít k veterináři, je heroický úkol. Kočka v mžiku nabývá trojnásobného objemu a úloha „jak nacpat kočku do přepravky“ se mění v úlohu „jak nacpat rozzuřenou gorilu do síťovky“. Zvláštní je, že po příchodu do veterinární ordinace vypadá přepravka prázdná, jelikož kočka se v děsu dočasně stává chameleónem a nabývá sytě červené barvy, jakou má přepravka.
Podobně tristním úkolem je nacpání kočky do vany nebo do lavoru s vodou za účelem očisty. Kočka, která je na rozdíl od chovatele skálopevně přesvědčena, že očistu nepotřebuje, promptně zvýší počet drápků na packách na druhou množinu dvaceti. Když chovatel konečně s nadlidským úsilím zasune spodní konec kočky do příslušné koupací nádoby, horní konec ještě stále vězí buď na druhém konci koupelny zaháknutý za hadici od pračky, případně se drží drápky za sušák zavěšený pod stropem, takže tělo kočky je v důsledku toho protaženo na 2 metry a je zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů, anebo - v tom horším případě - vám kočka visí zaháknuta všemi drápy za hrudník. Ženy chovatelky to mají v tomto bodu poněkud obtížnější, neboť tukové výplně na dámském hrudníku poskytují kočkám vděčný záchytný bod.
Kočky mají slabost pro různá místa. Jednoho z našich útulkových kocourů jsme si vybrali pod značkou „baťohář“. Je to baťohový fetišista. Miluje kufry, tašky, kabely, kabelky… Do některých tašek, zejména igelitek čerstvě přinesených z nákupu, zasouvá pouze horní konec těla a provádí šetření, zda některá z potravin nemá prošlou lhůtu. Poté, co zjistíme, že potravina byla kocourem snědena, máme stoprocentní jistotu, že nebyla prošlá.
Je všeobecně známo, že kočky nade vše milují tmavá zákoutí, kde mohou nerušeně meditovat. I stalo se, že jednou mladší synek dorazil domů, to jsme ještě měli koupelnu v horním patře v rozestavěném stavu. Řemeslník synkovi patřičně pyšně sdělil, že vana je obezděna a že před hodinou přilepil poslední obkladačku, která definitivně zakryla průchod pod vanu. „A co kdyby tam byla kočka?“ otázal se můj synek, v té době již dostatečně zběhlý v zákrutách kočičí psýchy. „Proč by tam měla být kočka?“ podivil se zedník, nicméně na důrazné naléhání syna obkladačku odlepil a – BYLA tam! Řemeslník je z toho dodnes v šoku a po hospůdkách u piva vypráví hrůzostrašný příběh o tom, jak zaživa zazdil kočku.
Stejně jako kočka dokáže svůj objem zvětšit, dokáže v případě, že si něco usmyslí, objem také podivuhodně zmenšit. Méně prostorově výrazné kočky se vejdou i do krabice od vajíček. Zažila jsem kočku v pračce, v troubě, dokonce se jeden náš kocour pokoušel předstírat, že je šunkovou kýtou v lednici, protože měl zálusk na uzenou makrelu, co jsem plánovala na večeři. Zažila jsem kočku v pánské sněhuli, v koši na špinavé prádlo, v truhlíku s muškáty za oknem i v hrnci na polévku.
Ve stavech nouze, jako je například případ, kdy se kočka potřebuje z obývacího pokoje dostat přes zavřené dveře do kuchyně, kde bez její účasti probíhá naklepávání nedělních kuřecích řízků, dokážou některé kočky změnit své skupenství a doslova „protečou“ pode dveřmi. Jinak si totiž neumím představit, jak mi tuhle v neděli mohly zmizet ty tři řízky a my jedli k obědu suchou bramborovou kaši.
Dokonce některé své kočky podezřívám, že ovládají umění teleportace, které se tak usilovně snaží zvládnout vědci z NASA i z Pentagonu a které je zatím popisováno jen ve sci-fi literatuře. Jak jinak lze totiž vysvětlit skutečnost, že kočku, o kterou jsem právě zakopla v kuchyni a která mě za to kousla do kotníku, najdu o dvacet vteřin později mírumilovně pochrupující v umyvadle v horní koupelně. Anebo že bych těch koček měla víc, než si myslím?
Autorka: Daniela Sedláčková, majitelka 5 koček, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu
