Čtvrt miliardy mi přistane na účet a po první vlně radosti nad bezpracným ziskem nastává vážné uvažování, co s těmi penězi udělat, aby se nerozkutálely příliš brzo.
Dneska se to losuje a já mám vsazeno. Jako každý, kdo si vsadil, musím i já být připraven na pohádkovou výhru, aby to pak se mnou neseklo a vyhrané miliony si neužívala jen rodina. Ovšem poté, co se odečtou všechny daně, včetně dědické a stát se pěkně napakuje. Musím být připraven investovat do trvalých hodnot. Zlato nám pěkně podražilo, s diamanty se podvádí a pořádné známky se prakticky nedají sehnat.
Navíc ten pán z reklamy mě nutí pilotovat soukromý tryskáč. Ale já nerad létám, pokaždé mi zalehnou uši. A z potápění pro pravé perly budu mít zánět středního ucha. Já se znám. To nedopadne dobře. Navíc, najednou budu mít hromadu dobrých známých, kteří mě budou žádat o půjčku. O pak o ně přijdu. O peníze i přátele.
To je tedy situace, proč já vlastně sázel? Abych vyhrál, to je jasné. Ale proč tolik? Vždyť by mi stačilo jen pár milionů. Daleko raději bych si ty peníze vydělal normální prací. Jako dříve. Ale dneska je situace jiná. Větší peníze se dají vydělat jen na státních zakázkách, protože soukromý sektor tak nějak neví, co bude zítra, pozítří. No jo, ale na státní zakázky nemám ty správné kamarády, lokty a žaludek. Nedá se nic dělat. Prostě se budu muset nějak vyrovnat se čtvrt miliardou. Ono to nějak dopadne.
Petr Hroch Binder
