Absurdní drama našich životů

Každý den jsou odsuzováni lidé za stokorunové dluhy, ale podvodníci, kteří ukradnou miliony, kradou dál. Snižují se důchody a už tak nízké platy, ale příspěvky politickým stranám zůstávají. Lidé se dostávají do bankrotu, zadlužují se, ale některé dluhy se prý neplatí.

Přestali jsme nazývat věci pravými jmény a divíme se, že si nerozumíme. Zloděj je pro nás podnikatel, případně politik, lobbyista. Všechny předražené a zbytečné státní zakázky, jsou zadávány a realizovány podle zákona. Stejně tak i odměňování určité skupiny státních úředníků. Nevěříme nikomu a nejméně pak sobě. Pochybujeme, že se dá něco změnit a pokud, pak jedině k horšímu. Díky naší liknavosti ke zhoršování stavu skutečně dochází.

Zvykli jsme si na diktát peněz a mocných lidí. Klaníme se těm, kteří si vůbec naší úctu nezaslouží a to jen proto, že se vydrápali do horních pater společnosti a z poddaných vyždímali hromady peněz. Přitom nedokážeme pozdravit ani souseda na chodbě. Přesně víme, jak by měla politika vypadat, co je kde špatně a kdo by měl sedět, ale to je všechno, co s tím dokážeme udělat. A mocní se dál opevňují ve svých bunkrech, dál odklánějí co se ještě odklonit dá.

Absurdní drama, které žijeme, nenapsal jeden člověk. Píšeme ho všichni a všichni jsme odpovědní za to, jak dopadne. I ten nejvýše postavený mocipán, je stále člověk. Narodil se jako bezbranné dítě, čůral do plen, chodil do školy a pak vyrostl. Ale zůstal člověkem. Není důvod se klanět těm, kteří s mocí nepřijali odpovědnost. Nezaslouží si úctu nikdo ze zlodějů, podvodníků, lumpů, byť by měl doživotní imunitu. Ten, kdo krade, musí být souzen a odsouzen. Je jedno, kolik má kamarádů a kolik toho na koho ví. Do té doby jsou vězení plná nevinných lidí. Absurdní, že?

Petr Hroch Binder, poutník Hroch a sympatizant ANO 2011