Víš, lásko, pomalu svítá - 2. díl

Už je to devět dní a 22 hodin, co jsem opustil to, co je pro mne nejmilejší na světě. Lásko, moc se mi stýská, ale vrátit se nesmím. Hledám cestu sám v sobě, ale přesto jsem jen tvůj, lásko, i když tě už nikdy nespatřím.

Lásko, tak dlouhá doba nedokáže ukrást ani jednu myšlenku na tebe. Jsem pořád s tebou, i když jsi tak daleko. Každý večer s tebou švitořím a pak, když zhasínáme světla a dopíjíme lehké bílé víno, si tě vychutnávám doteky a polibky, co zasypávají chladnou kůži a rozpalují ji do červena. Každý večer před usnutím, když se po stropě povalují stíny, hledám a nalézám v nich tebe.

Klárko, vím, jak nesnášíš, že ti tak říkám, Klárko, vím také, že nechápeš, proč když nás noc schovávala do své náruče, jsi zůstala sama pod chladnoucí přikrývkou. Možná, že ještě dnes jsi naštvaná a smutná. Možná uražená. Nevím, ale věř, jsem to já, kdo se cítí sám a hledá vysvětlení. Nejsem schopen ho nalézt, jen jsem tu středeční noc nemohl zůstat!

Celou cestu k tobě, lásko, jsem zavíral oči a snil o momentech, které přijdou, dotknou se nás a pohltí. Celé měsíce jsem tě hledal a objevil tě ztracenou, smutnou a zklamanou. Nikdy jsem si nepřál nic jiného, než se stát přístavem něhy, pochopení a lásky.

Chtěl jsem být s tebou, lásko, a probouzet se vedle té nejnádhernější bytosti, kterou jsem kdy potkal. Slíbil jsem to sobě i tobě, lásko. Na nádraží jsem proseděl ty dlouhé dvě hodiny, než jsem se vydal na setkání s tebou, lásko.

Ruce v dlaních a srdíčko plné strachu a bolístek, které jsou asi mým prokletím. Bože, já přece nikdy nechtěl nikomu ubližovat a ty jsi byla ta poslední, kterou bych chtěl zklamat, a přesto jsem měl obyčejný chlapský strach!

Byla a jsi krásnější než kdykoliv předtím, a přesto jsem ani neotevřel ústa, abych neudělal nějakou chybu. Jen ten mihotavý okamžik, kdy jsem chytil tvé prstíky, mi unikl, ale já nelitoval. Na pár vteřin jsi mlčela, a pak stiskla mou dlaň a já věděl, že nemám šanci k návratu.

Vlastně ji nechtěl ani jeden z nás. Miluji noci, na které padá stín zasněného milování. Ty a já jsme dva, a oba jsme si vědomi, že překročíme dnes tu hranici, unikáme ze světa, tam, kde jen milenci smějí sdílet něžnou samotu lásky.

Když jsem tě objal a dotýkal se tě, tichá vlna sladkého tepla mi projela tepnami, které nesou jen vzrušení a něhu. Lásko, celou jsem ti ji chtěl dát a dal. Ani kousek ve mně nezůstal. Letmé doteky tvých ňader, boků a ramen. Polibky na krk, co mne přivádějí k šílenství. Pár minut, ve kterých jsem prožil celé roky, lásko.

Pak jsi mi položila hlavu na rameno, pohladila mne po vlasech, dotkla se rty mé kůže a tiše jsi usínala. Hodiny jsem si užíval štěstí, pod jednou kůží, dvě těla, dvě srdíčka spojena tichým tlukotem. Každý úder se mi zarýval do útrob.

Tiše jsem se zvedl a nahý pochodoval pokojem. Tiše odhrnul závěs. Měsíc přemlouval mlhu k milostným hrátkám. Usmál jsem se a pak se tiše otočil. Parapet chladil mou kůži a na proud tvých vlasů dopadlo měsíční světlo.

Usmál jsem se, šťastný a tvůj.

Jenže zloděj snů začal odkrývat perokresbu tvého obličeje, až jej celý ozářil svým stříbrným svitem. Lehce klouzal po čele, nosíku, očích, až odkryl pravdu jako blesk.

Bylo to zpátky, cítil jsem, jak se mi valí krev do hlavy a zalévá mi pohled. Viděl jsem ji na tvém obličeji, na pokrývce, co schovávala tvé křivky, ba dokonce i na koberečku pod tvou hlavou. Nechápal jsem!

Zavřel jsem oči a pak je pomalu otevíral. Bylo to zpátky!

Monika, ano, ona ležela přede mnou, s tou krví na bledém obličeji, lásko. Bál jsem se najednou všeho, co se kdy stalo, a dokonce i toho, co se děje. Dusil jsem se a utíkal do koupelny, zvracel a po tvářích mi tekly slzy.

Lásko, já se hrozně bál, vše bylo zpátky!

Oblékl jsem se a aniž bych se ohlížel, utekl jsem, lásko.

Vím, nic o mně nevíš a já mám strach, opravdový strach žít a přiznat si minulost i budoucnost.

Sedím tu sám a tichý měsíc, můj žalobce, krade mi barvu z kůže, dělá ji stříbrně šedou, mrtvou, bez života.

Bože, já nechtěl, mám strach...

Pokračování za pár dní...