Terezko, já jsem nechtěla! - 6.díl

Každého z nás kazí možnost volby, ale někdy ji prostě nemáte...

„Holka jedna, neser mě a vstávej,“ marně třepala povadlými ramínky mrtvé holčičky. Nevěřila, že je mrtvá, že nežije, že nedýchá a dýchat už nebude...

Jako blesk zaútočila vzpomínka na podivnou noc a děsivé ráno. Sledovala mapu vlhkosti na stěnách a cítila, jak se jí pláč dere z očí ven.

„Do prdele, do prdele,“ jen ta dvě slova jí probíhala hlavou.

Malinká ležela nehnutě v postýlce už několik hodin. Mrtvá.

Levou rukou hladila nehybnou ručičku a pravou si zoufale mnula čelo.

Bosá, špinavá chodidla se přebrodila celým pokojem a našla cestu k telefonu.

„Mamííí, maminko...“ Druhá strana plná nepochopení jen tiše tútala do dopoledního ticha. Sluchátko zoufale bouchlo o aparát a spadlo na zem.

V kuchyni sebrala povalující se nůž a v koupelně se zadívala na rozmazaný obraz vlastního já. Nepoznávala se. Mezi slzami protékalo vědomí vlastní existence. Ostří nože jemně hladilo tepny na zápěstí, svaly na levé ruce napnuté k prasknutí toužily protnout tu řeku života.

„Bože, já už nechci.“ Ostří nedokázalo rozříznout kůži rázně jedním tahem. První kapka krve ji probrala z letargie. Cítila bolest na pravém zápěstí.

Nedokáže to.

Odložila nůž na umyvadlo a pustila vodu. Chladivý proud smyl těch pár kapek krve do odpadu. Opláchla si obličej a utřela se do odloženého trička.

Vzala malou do náruče a líbala ji v šíleném tanci, otáčela se pořád dokola a polibky dopadaly na šedou tvářičku.

Cítila se jako motýl, který se nechá unášet větrem. Je v jeho moci a nemůže nic než mávat křídly v zoufalém zápasu o vlastní záchranu.

Už kolikrát se snažila spasit se zuřivými pokusy a vyletět z proudu kolotajícího vzduchu, a nedokázala to.

Otevřela okno a pustila do pokoje dopolední slunce. Nadechla se a vtáhla do sebe vůni ranního povětří.

Hrozně ji bolela hlava. Jako by se chtěla rozskočit. Vyklonila se. Ulice se utopila v slzách. Zelená tráva dole voněla.

Levou nohou stála na posteli a pravou stoupla na okraj okna. Prsty sevřely horní část zárubní. Stála v okně, absurdní obraz vlastního já. Už se nezajímala o nic.

Pak prsty pustily poslední dřevěnou naději. Odrazila se.

Všechno kolem nádherně vonělo. Roztáhla ruce a splnila si své létavé sny. Zamávala pažemi.