Terezko, já jsem nechtěla! - 4.díl

Strach, zuřivost, chaos. to všechno proplouvá bytem, kam vstoupila smrt.

Těkavým pohledem pozorovala špinavé ruce slané od pláče. Očima se opřela o roh stolu a hledala láhev rumu. Našla ji a natažená ruka uchopila hrdlo.

Napila se rychle a lačně. Cítila, jak se teplo rozlévá v ústech a pak padá vstříc k rozbouřenému žaludku. Rum utišil na chvíli po-žár zuřící ve vnitřnostech. Sucho v ústech ustoupilo, cítila se svobodněji. Zůstal pocit podivného absurdního děsu, vzdálené viny.

Kalhotky, co měla na sobě, byly hodně roztržené. Svlékla je a hodila na zem. Na víc neměla sílu. Její bezvládná postava se svezla na zem a dlaň bez vůle plácla do linolea.

Mihotající se stíny na bílé stěně jí splývaly s obličeji ze snů. Plakala a slaná chuť se mísila se stroužky krve na její tváři.

Špičkou jazyka olízla vlhkost pod nosem a pomalu se zvedla. Přes opěradlo židle byly přehozené tepláky. Pomalu si je navlékla a patou převrhla láhev. Rum se rozlil po podlaze. Neodolala. Usrkla si ze země.

V zámku zarachotil klíč. „Petro?“ rozezněl se bytem hlas. Kroky se přiblížily. Petra vnímala, jak nad ní stojí matka, její matka.

„Co chceš?“ zachraptěla.

„Ty zase vypadáš!“

„Já... vím.“

„Kde je malá,“ zeptala se. Nečekala na odpověď a zamířila do dětského pokoje.

„Mamííí!“

„Do prdele, do prdele, cos to provedla!“ Zvrásněnou tváří protékaly potoky bolesti.

„Mami, já nic nevím, nic nevím.“

Petra stála opřená o zárubně dveří a dívala se matce do očí. Dvě ženy na sebe hleděly z jedné místnosti do druhé. Minuta ticha a zoufalství.

„Ty krávo blbá, víš, cos provedla? Nečum tak debilně a podívej se na mě! Ty debilní spratku!“ Prsty sevřely obličej opilé dcery.

Stála nad ní a najednou zestárla. Každá vráska na jejím obličeji se vyrýsovala. Kde udělala chybu, co se to vlastně stalo s jejím životem? Unaveně si sedla vedle Petry.

Petra se odpotácela do koupelny. Sedla si oblečená do rohu sprchovacího kouta. Voda padala na její tvář a rozpouštěla vlasy do divokých pramínků.

Matka myslela na svoji dceru a chtěla všechno smazat. Začít úplně znova, jinak. Cítila vinu; věděla, že kdyby změnila jen drobný kamínek událostí, tak by se možná nic nestalo. Proboha, kdyby to jen šlo.

Hladila chladný obličej té malinké, její šedavé tváře. Hlavou jí probíhaly vzpomínky. Slzy padaly na polštář.

„Ty můj drobečku,“ šeptala.

Věděla, že toho musí ještě hodně zvládnout.

Vytáhla Petru ze sprchy. Svlékla mokré prádlo. Utřela ji a oblékla. Odvedla ji do postele a uložila.

„Petruš, teď se vyspinkej,“ pohladila ji po tváři a sáhla do kabelky pro prášek na spaní. Petra polkla.

„Já nechci spát, mami,“ bránila se, ale marně. Spánek ji přemohl.

Seděla nad ní, než usnula. Pohladila ji a políbila na tvář. Zatáhla roletu a tiše zavřela dveře do pokoje. Vzala do náruče malinkou a chovala ji, jako by ještě spala. Zpívala jí tichým hlasem. Pak ji uložila do postýlky a odešla z bytu. Odešla ze života své dcery.

Ulice se prohýbala v návalu pláče. Nic nedávalo smysl. Slaná chuť toho rána byla nemilosrdná k matkám i dcerám. Prošla tu pětiminutovou trasu ke svému bytu. Z rozčilení zvracela skoro na každém rohu.

Byla nemocná a umírala. Věděla to jen pár týdnů, ale teď už to stejně nemělo smysl. Nechtěla říkat Petře o své nemoci. Už jí to nikdy neřekne.

Trest v podobě smrti se stával vysvobozením.

Konečně zabouchla dveře svého bytu. Sedla si na postel a vzala si prášky na spaní. Potřebovala se vyspat. Prostě jen spát a zapomenout.

Zavřela oči a viděla veselý usměvavý obličej malinké. Bože, jak málo si s ní hrála, jak málo se jí věnovala. Jak málo se věnovala lidem kolem sebe. Cítila, že to sobectví ji zabíjelo už dlouho.

Snad se probudí do jiného světa, do jiného času.

Hrozně moc si to přála.

A za pár se zase potkáme...