Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Příběh vychází ze skutečného případu. Doufám, že se s podobnými příběhy budeme setkávat co nejméně...

Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.

„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.

Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.

Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.

Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.

Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.

Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.

Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.

Oční víčka se ztěžka otevřela.V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.

Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.

Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.

„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.

Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.

Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.

Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.

Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počůrává. Hrůza, to se nedá vydržet.

„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“

Malá nereagovala, spala tvrdě.

„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“

Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.

„Holka jedna, neser mě a vstávej!“

Marně třepala povadlými ramínky holčičky. Je mrtvá, nežije, nedýchá...

Pokračování... příště