Ona se nebránila...

Seděl naproti ní a nechápal. Co to vlastně po něm chce? Políbil ji na tvář a chystal se odejít. Zaryté nehty do předloktí vykouzlily na pokožce pět zarudlých obloučků. „Zabiju tě, protože to dlužím,“ usmívala se studeně...

Před minutou ji skoro žádal o ruku, a teď měl strach jako vystrašený školák.
„Neblázni, a proč?“
Nechtěl se ptát. Znal odpověď. Věděl, že vzpomínka na Terezu ji bolí. Jeho pronásleduje. Několik let se budil v noci ze snů s jejím uplakaným obličejem.
„Však víš proč, znal si ji vlastně líp než já, a zabil si ji.“
Cítil, že pánem situace je ona.
Když ho tenkrát potkala v knihkupectví, usmívala se stejně:
„Detektivku, pane, no jasně, co jiného...“
„Půjdete na kafe?“ usmál se i on a ona neodmítla.
Vlastně se ženám vyhýbal, měl z nich strach, ale tehdy neodolal. Poprvé po letech neodolal.
„Pavlo, neblbni, mám tě rád, fakt,“ zkusil poslední variantu obrany. Věděl, že je zbytečná, ale měl ji rád. Nikdy by si nedokázal představit, že by ho mohla tak moc nenávidět. Vlastně, do dnešního večera to netušil.
Prohlédla si lůžka nehtů a dlouze se podívala do jeho očí.
„Ty hajzlíku, tak na tenhle pocit jsem čekala deset let. Ani nevíš, kolikrát jsem byla sama a plakala. Moje ségra si v klidu ležela v rakvi, a tys chodil po světě. Máma každej večer brečela, půl roku brečela. Sbírala její rozmašírovaný tělo z chodníku, a ty, ty si tady klidně vyprávíš o lásce. Táta se utopil v chlastu a mně jsi ukradl dětství. Proč, proboha? Pro jeden posranej orgasmus?“
„Pavlo, neblbni, hodně se pilo a Tereza se nebránila, a já byl poslední, chápeš, POSLEDNÍ! Náhodou, vlastně mě na ni hodil Pepa. Já ani nechtěl! Chápeš?“ Na čele mu vyrašila další krůpěj potu. Bál se všeho, co ještě nevyslovila, cítil peklo vlastních myšlenek.
„Jdi do prdele, hajzle. Prostě jsi ji vojel, prasáku! Nemohla se bránit, jen sis užil a konec. Neznamenala pro tebe nic, kreténe. Když přišla domů, brečela tři dny a krvácela. Měla ji natrženou, sviňáku. Bála se jít k doktorovi, bála se celýho světa...“
Pozorovala ho a mluvila klidně. Léta skládala slůvka a teď jen odříkala svoji stokrát přeříkanou básničku.
„Jirko, když umírala, tak řekla jen: Byl u toho Jirka, a já to slyšela! Měla otevřený zlomeniny, crčela z ní krev, plakala bolestí a já nad ní stála se školní taškou na zádech.“
Pavla teď už tiše plakala a prsty jí zbělely, jak silou tiskla desku stolu. Stál ještě chvilku, pak tiše zaplatil a nechal Pavlu se slzami plnými zuřivosti ve večerním bistru.
Vyšel ven na studený vzduch a neudržel slzy marnosti.
„Do prdele!“ řval na celou ulici a utíkal proti podzimnímu větru. Chtěl zmizet a propadnout se. Už si ani nevzpomínal na útlou postavu něžné blondýnky, když se mu z děsivých snů vrátila a chtěla ho zničit.
Tehdy to byl divný večer plný narážek, až se kluci rozkurážili marjánkou a vrhli se na Terezu.
Plakala, když ho na ni Pepa hodil, ale byl vzrušený z obnažené ženskosti, a tak ji znásilnil. Vlastně bez zájmu, vlastně bez vzrušení. Tereza brečela dlouhé hodiny na koberci. Pořád plakala a neřekla ani slovo. Do tiché ulice slyšel jen její vzlyky a příjezd ranního autobusu.
Úplně zapomněl na letní noční záchvat, až když se vrátil do třídy po letních prázdninách, slyšel, že Tereza skočila z okna. Tehdy ho poprvé polil pot. Mlčel a vyčítal si. Utěšoval se a nenáviděl. Snažil se zapomenout!
Čas překryl všechny rány a schoval její tělo pod metrový příkrov zeminy. Nechodil na hřbitov a doufal, že se nikdy nevrátí ani jedna vzpomínka.
Utíkal do ticha noční ulice a bál se. Věděl, že Pavla myslí svou hrozbu vážně. Prchal nočním listopadovým mrholením do nebezpečí vlastního bytu.
Měla od něj klíče. Vlastně jí je vnutil, říkal tehdy, že vládne jeho životem. Hořce se usmál.
Zasranej svět, potká jedinou ženskou, která podle něj za něco stála, a ona je to Terezina sestra.
Pláč andělů. Vzpomínal a miloval noční deště. Nemíval strach z nich. Větší strach měl sám ze sebe.
Kola drnčivě přeskočila nízký obrubník a nárazník přirazil jeho tělo na betonový sloupek mostu.
Jen se naposledy podíval do jejích očí, a pak upadl obličejem na kapotu. Už neměl strach, odloučení od života přišlo rychleji, než sám čekal.
Pavla seděla za volantem a zvracela vysílením, milovala jeho úsměv a nenáviděla každý jeho pohyb. Viděla jeho tělo zlomené a obličej bez dechu.
Déšť tloukl do kapoty a ona plakala. Loučila se do nočního ticha s Terezou, loučila se s bolestí a věděla, že v podstatě žije další marný život.
Zařadila zpátečku a nechala padnout jeho bezvládné tělo na chodník.
Auto rachotilo na cestě. Vrátila se zpátečkou několik stovek metrů. Odepnula pásy a pravé chodidlo sešláplo plynový pedál. Rozhodla se, šlápla na plyn a nechala auto nabrat rychlost. Ruce strhly volant.
Hlava rozrazila přední sklo a ona jen cítila, že padá do černočerné tmy...