25.1.2008 Inzerát na Seznamce: Je mi šedesát a jsem již téměř dvacet let rozvedený. Nejsem opuštěný, jen občas sám a smutný. Mám přátele, bezproblémové děti a vnoučata. Umím domácí práce, ovládat PC a nespěchat. Kromě auta používám i kolo a rád chodím pěšky. Nejsem extrémně bohatý ani chudý. Fotím a filmuji, kochám se a mluvím s lidmi, prý mám smysl pro humor. Nehledám ani nenabízím nic, co by okamžitě zavazovalo, vím, že jakékoliv seznámení vyžaduje, kromě odvahy a trpělivosti i notnou dávku štěstí.
30.1.2008 Jedna z mnoha odpovědí: Proč mám pocit, že to jsem já. I když úplně ne, auto mám, ale nejezdím, kolo nemám, zato pokud můžu uteču na výlet do Jizerek nebo jinam do přírody. Ale někdy mi chybí parťák. To i na občasné jen tak popovídání. Je mi 55let a jsem pět let vdova, měřím 158 cm, má postava je pár kilo navíc, nekouřím, alkohol jen příležitostně, vzdělání středoškolské, narozena ve znamení Beran. Přeji hezký den Milena.
30.1. 2008 Milá Mileno. Jsem potěšen Vaší reakcí a velmi rád si s Vámi popovídám. Bydlím v garsonce uprostřed menšího podkrkonošského městečka, pracuji v archivu, rád jezdím na kole nebo se toulám po okolních kopcích. Bohužel většinou sám, proto také hledám spřízněné duše s podobnými zálibami, se kterými bych se mohl podělit mj. o vjemy a zážitky. Jak jsem předeslal nejsem nijak zvlášť opuštěný ani nešťastný, točím a na PC upravuji amatérské filmy, většinou o přírodě. Pokouším se psát a publikovat, ale to víte, reálné zážitky v reálném čase to nenahradí, i když nevím jak se snášejí dva berani. Rád ale odpovím na Vaše případné podněty a přeji vše dobré. Zdeněk.
4.2.2008 M. Děkuji za přání. Když jsem si přečetla jméno města, kde bydlíte, tak jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá holka jezdila s tátou na motorce z Desné na Malou Skálu na jaře na třešně. Našli jsme si tam ničí alej kolem řeky. Bylo to spíš zplanělé – občas i ptáčnice, červené i černé, ale protože to bylo něco, co v Desné, která je ve větší nadmořské výšce a tudíž jaro přichází později, nebylo, tak to bylo moc fajn. A taky cesta z Držkova a Loužnice až do Brodu, která vede lesem, to bylo vždycky koukání po jahodách. Ani nevím, jestli ještě kolem silnice na náspech rostou ještě lesní jahody. Dneska už je to asi samé olovo, aspoň se tím straší, ale stejně lesní jahoda voní líp než ta ze záhonu a chutná jako nejlepší čokoláda. A ještě jedna věc se mi na Železném Brodě líbí, to hluboký údolí a dole řeka. Kolem chalupy v Horním Tanvaldu mi teče Kamenice, ale je ještě hrozně ledová, plná kamenů a někdy má dost málo vody. Než postavili v Josefodole přehradu tak si pamatuji, že na jaře vždycky sousedi měli Kamenici na dvoře a plynule se přemisťovala chodbou zpátky do koryta. No, už se přestanu rozpomínat, ale třeba taky máte podobné zážitky. Je to fajn, občas si je připomenout. Když se Vám bude chtít, tak napište. Hezký den M.
4.2.2008 Z. Ahoj, na tolik pěkných vzpomínek není možné nereagovat. Máte nejen pozorovací, ale i sdělovací talent, protože jasně vidím tátu s holkou na tandemu červený motorky, jak frčí z Desné na Malou Skálu na třešně. My jezdili na podobné výpravy o něco dále po proudu Jizery do Rakous, kde jsou dodnes třešně široko daleko úplně první. Mám pocit, že vztah k přírodě má zřejmě prapůvod někde v dětství. Pracuji v archivu, a archiv je vlastně zatuchlá sbírka písemností, které probírám, třídím, ukládám a skartuji, sám při umělém osvětlení, stálé vlhkosti a teplotě. To vše přímo nutí co nejčastěji vyjet nebo vyjít ven do otevřené krajiny na slunce, do lesa. Je zajímavé, že si stále víc a intenzivněji uvědomuji rozdíl mezi chodem civilizace a chodem přírody. Trochu se pokouším psát, točit, stříhat a ozvučovat amatérské filmy většinou o přírodě. Když už jste narazila na Kamenici a vodu dovolím si připojit malou ukázku z mých pokusů. http://hromas.blog.idnes.cz/c/7151/Vune-vody.html Na případnou odpověď se těší a vše dobré přeje Zdeněk.
5.2.2008 M. Přečetla jsem si povídání o vodě, moc se mi líbí, hned jsem se rozpomněla na podobné prožitky. Třeba, už nevím které léto to bylo, bylo hrozně sucho a ve studnách se ztrácela voda. Protože v Tanvaldě na baráku nemáme vodovod, ale vlastní studnu s vodou ze Špičáku, v tomhle létě to bylo krušný. Nejen, že se všechno prádlo taky muselo máchat v Kamenici, ale pak už jsme si šli do Kamenice mýt i vlasy. Nevím, jestli jsme to někdy zkoušel, jak říkám, Kamenice je ledovka a spolu se šamponem nejdou dohromady. Vlasy pak jsou jak hřebíky. No fakt, za trest. To je zajímavé, že když to píšu a i na to myslím, tak mám pocit, že už je jaro, krásně zelená tráva a kvetou stromy a pampelišky. Zatím ještě nebyla ani pořádná zima. Tak zatím, M.
Ano, to je počátek elektronické korespondence mezi mnou a mojí, od 30.10.2009, manželkou Milenou. Štěstí v tom hrálo určitě svoji roli, stejně jako následná láska. Už v prvopočátku přirovnávala Milena lesní voňavé jahody k nejlepší čokoládě a že je v tomto oboru znalec a veliký fajnšmekr, vám potvrdí všichni, kdo jí znají. Štěstí, láska a čokoláda, tak mají v našem životě naprosto reálné podklady.
Zdeněk Hromas
