Loni jsem byla plna nadšení a věřila jsem, že se podaří otočit kolem dějin a pravice se prosadí. Ostatně ODS si zvolila nové vedení a to bylo nadějné. Snažila jsem se burcovat lidi všude, kde to šlo. Mám několik facebookových profilů a skupin, psala jsem blogy. Ona by se ta pravice prosadila, voličů a zájemců by bylo dost. Ale zjistila jsem, že ji nemá KDO prosazovat. A tak jsem si celý rok zvykala na to, že všechny ty hrůzy, které mě děsí, se prostě stanou. Tak nějak jim nemá kdo zabránit.
Začněme od začátku - ODS si zvolila nové vedení. Jistá naděje to byla, ale dnes musím konstatovat, že se vlastně moc nezměnilo. Ta změna byla jen kosmetická a opravdu málo razantní. Těžko se napraví něco, co se kazilo tak dlouho. Už někdy po roce 2000 se začali v ODS prosazovat politici, kterým šlo hlavně o to, aby se dobře zahnízdili ve veřejných funkcích. A dlouho pracovali na tom, aby se v nich taky udrželi. Budovali se hlasovací mašinerie, jejich členové získávali posty na úřadech - od obcí až po ministerstva. A chtěl-li to někdo narušit, byl z ODS pomaličku vyštváván. Tím, že se mu pobyt ve straně hodně znepříjemňoval. Technologie moci dovedená až k metám nejvyšším. To se bude těžko rozbíjet a kdo ví, jestli se to podaří. Nové vedení prozatím nic pro rozbití těchto praktik neudělala. Ani verbálně se proti nim nepostavila. Poslední zbytky srdcařů pravděpodobně odejdou z ODS v březnu, prostě nezaplatí příspěvky. Vedení ODS si alibisticky připravilo půdu tím, že několikrát mluvilo o tom, jak počet členů není důležitý, protože kvalita je víc než kvantita. Škoda jen, že jim jaksi nedochází - nebo to spíše taktně zamlčují - že kvalita politické strany prostě roste s počtem členů. Jen vysoký počet členů je zárukou, že vnitřní konkurence je zachována a díky tomu může strana uplatňovat samočistící mechanismy a také může růst a přizpůsobovat se požadavkům doby. Současná ODS se přizpůsobuje pouze požadavkům a potřebám svého současného vedení a členům to nevadí.
ODS si řeší své malé problémy a okolo zuří dějiny. Všechno se mění a stojíme na hraně. Jestli se neobjeví někdo, kdo přetaví obrovské znechucení lidí do něčeho pozitivního, máme se na co těšit. Ano, bojím se populistů, vedle kterých je ministr financí Babiš jen neškodným blábolilem. Pořád si říkám - vždyť to chytří lidé musí vidět! Musí cítit, že je třeba se postavit proti tomu rozhazování a nespravedlnosti a ukázat lidem nové směry. Dát jim naději a víru v sebe sama. Udělat z ovcí zase občany. Věřím, že by to šlo. Možná pomalu, ale šlo by to. Ale nikoho takového nevidím a pomalu si na to zvykám. Čeká nás zmar a samé problémy. Lidi se budou radikalizovat a někde to bouchne... Opravdu musíme spadnout ještě hlouběji? Copak si ty opravdové elity neuvědomují, že vyškrabat se nahoru bude těžší a těžší?
Vidím okolo sebe nárust fanatismu a neochotu poslouchat druhé a to nikdy a nikde nevedlo k ničemu dobrému. A tak si na to zvykám. Nevím, co s tím. Ráda bych přiložila ruku k dílu, ale nemám kde. Jen si trapně píšu ty svoje výkřiky na facebooku nebo tady na blogu. Vidím, jak se z lidí čím dál víc stávají ovce, pro které je pohodlné myslet tendenčně. Tak strašně moc se škatulkuje a to já opravdu hluboce nesnáším. Život přece není černobílý a neměnný. Staré pravdy a opory už dávno nefungují. Ale mnozí na nich lpí a brání tak rozvoji.
Copak se nenajde pár odpovědných a moudrých lidí, kteří se spojí a v zájmu ostatních dají lidem naději a program a vizi? Až takové uvidím, přidám se k nim a budu s nimi pracovat až do roztrhání těla. Ale zatím si zvykám na to, že asi ještě potřebujeme padnout hlouběji...
