Jak jsem jela do Prahy mluvit na demonstraci

Nejsem typ na demonstrace, nemám ráda velké množství lidí, taky nerada skanduju a vykřikuju hesla. V roce 1989 jsem trpěla a na demošky chodila proto, protože to bylo důležité. Dnes je to taky důležité. Tak jsem v sobotu jela.

Už 26 let máme demokracii a to znamená, že demonstrace by neměly být potřeba. V minulosti jsem taky reagovala na všechny podobné akce odmítavě. Vzpomínám třeba na televizní krizi a na další nátlakové akce. Odsuzovala jsem to a přišlo mi to i nezodpovědné. Jenže dnes je všechno jinak. Laxnost politiků v kombinaci s tendenčním informováním médií jaksi tlačí lidi dělat věci, které by jinak nedělali. Typickým příkladem je petice, kterou organizuje Václav Klaus. Ten, který vždy takový občanský aktivismus odmítal a kritizoval. Jestli mu to dnes nějaký kritik vyčítá, jen ukazuje, jak nepochopil změny ve společnosti. Veřejnost se prostě musí organizovat - musí ukázat, že má jasný postoj a že je ho ochotná prosadit i za cenu toho, že bude muset sama do politiky vstoupit. Petice a demonstrace jen ukazují, jak silný tento proud občanské uvědomělosti je. Ví to Václav Klaus a další prozíraví politici a političtí analytici. Jenže jsou v menšině. V menšině ale nejsou občané! Těch je hodně a už se nebojí! Tak i já jsem kývla na pozvánku na jedné důležité demonstraci i promluvit.

V sobotu jsme vyrazili vlakem z Olomouce. Bylo nás pár, obsadili jsme čtyřsedadlo, kde už seděl jeden mladý chlapec vzezřením sluníčkář. Cesta probíhala klidně a po chvíli jsme zjistili, že ve vlaku je mnoho lidí, kteří míří do Prahy - na demonstraci a na koncert Daniela Landy. Vlajky v oknech vlaku to naznačovaly. Mladí hoši to brali jako výlet a často navštěvovali jídelní vůz, zpívali lidové písně a po nějaké době začali i do jídelňáku chodit s vlajkama. Vlastně to ukazuje na jednu věc - mladí se o politiku začali zajímat. Už nechodí s vlajkama jen na fotbal. Kolega se s nima v jídelňáku zapovídal a oni mají jasno - nebudou volit nikoho ze stávajících politiků - nedůvěřují ani opozici. Nejsou to ojedinělé hlasy... Hoši od nás dostali náborové letáky, kdy se snažíme lidi pozvat k aktivnímu zapojení do politiky. Bylo milé, když jsem při vystupování viděli tyto letáky u vlakového personálu:-) Hoši to s tou agitací vzali vážně a my jsme z toho měli radost.

A tak vyrážíme do ulic Prahy, je hezky a nadšení z vlaku nás neopouští. Jenže ještě v podchodu mě někdo zastavuje. Ten mladý muž, co s námi seděl ve vlaku se mě ptá: "Vy jste paní Hrindová?" Šrotuje mi v hlavě, odkud mě může znát... "Ano, jsem." A on mi podává ruku, představuje se a pokračuje: "Chci vám předat pozdrav od Lucie Bittalové a jejích přátel z Brna." Jen překvapeně poděkuju. Chlapec musel mít příjemnou cestu, protože my jsme se celou dobu bavili o věcech, které se mu vůbec nemohly líbit. A taky nám připomíná, že v Praze bude i jiná demonstrace - sluníčková...

Ale dopadlo to dobře - i když jsem byla upozorněná na to, že se na mě nějací mí odpůrci chystají, k žádným konfliktům a kontroverzím nedošlo. A tak to má být. Žijeme ve svobodné zemi a můžeme mít různé názory. Říkejme je těm, kteří je chtějí poslouchat. Nelámejme se vzájemně, není to nutné. Zachovejme si respekt. Chtěla jsem se účastnit i té sluníčkové demonstrace. Byla původně plánovaná na 13 hodinu a ta naše až na 14. hodinu. Chtěla jsem tam pobýt a poslouchat. Jenže nakonec se doba začátku kryla a já musela od koně odejít k Muzeu a věnovat se svým věcem. Líbí se mi, že to proběhlo v klidu. A přiznám se, líbí se mi i to, že na naší demonstraci bylo mnohem a mnohem více lidí. Lidi byli slušní a pozitivně naladění. Všude vlály vlajky České republiky a mluvit k lidem na takovém místě byla pro mě čest. Pak jsem šla i pochodem k úřadu vlády. Vnímala jsem tu pozitivní energii - odvahu a chuť vzít správu věcí veřejných zpátky do vlastních rukou, nechyběl ani typicky český smysl pro humor. Lidi se nebojí represí a odsudků - nahlas říkají to, co považují za důležité. Ta probuzená hrdost a odvaha je nepřehlédnutelná. Lidi se dlouho o politiku nezajímali a proto jsme dopadli tak, jak jsme dopadli - máme tady politiky odtržené od reality a naprosto nechápající změny, které se ve společnosti dějí. Tak si navolíme politiky jiné, politiky, kteří to budou chápat. 

A fakt bych moc chtěla, aby debata mezi lidmi různých názorů probíhala kultivovaně. bez nadávek, bez podpásových akcí. Férově a čistě. Zvykejme si na to, že můžeme mít různé názory - já je nechci nikomu vnutit, chci jen mít právo své postoje říkat a hájit je. Tak, jak je to v demokracii běžné. A nikdy se nesnížím k tomu, abych někoho urážela za názor a opovrhovala ním kvůli tomu, že má jiné občanské postoje. 

Pro mě je gestem, které mi utkvělo v hlavě, právě to podání ruky zapáleného sluníčkáře. Vystoupil ze své anonymity a řekl mi svůj názor - to beru! Co ale neberu jsou anonymní útoky, nadávky a vulgarity, na které si už začínám zvykat. Neberu ani urážky lidí, kteří v sobotu pochodovali Prahou - já viděla samé normální lidi - mladé, staré, ženy a muže, mnohdy celé rodiny. Lidi s vlajkama, s touhou uchovat si svobodu a ubránit svou vlastní zemi před tím, co vidíme v okolních zemích... Jsem ráda, že je jich tolik!