Zdeněk Troška, vrahoun české pohádky

Těžce zkoušenou českou pohádku čeká další rána od jejího největšího trýznitele, Zdeňka Trošky. Nikdo neví, proč jsou filmové pohádky poslední dobou jedna blbější než druhá, zato je jisté, že takhle to lepší nebude.

Hurá!!!

V dnešním blogu nebudu jen nadávat na Trošku, jehož další opus se chystá, a zkusím problémy pohádky nahlédnout i obecně, nicméně začít s tím musím. Proti Troškovi bych nic moc neměl, kdyby nebylo tak posledních dvaceti let jeho tvorby. Co se děl pro mládež týče, začal přitom krásně – Bota jménem Melichar sice není pohádka, ale byla to perfektní zábava pro cílovou skupinu dětí a mladších puberťáků a koukat se na to dá vždycky.

O princezně Jasněnce – podle mě jedna z nejlepších pohádek, ještě v rámci vydařené české tradice, a jedna z posledních pohádek, o níž lze říct, že se bude s úspěchem vysílat ještě dlouhá desetiletí a nezapadne zapomenuta jako mnoho pozdějších "na jedno použití".

Mráz přichází ze mlejna

Ale pak to přišlo. Nevím, co se přihodilo se Zdeňkem Troškou, nejspíš začal naslouchat pekelným běsům a zplodil "Princeznu ze mlejna". Nic netuše a v naivní víře, že to bude normální pohádka, jsem ji shlédnul o jedněch Vánocích a bylo to to nejhorší, co jsem (do té doby) viděl. Navíc slouží jako mustr pro další Troškovy pohádky. Jaké jsou hlavní příznaky?

Impotentní zlo. V pohádce má být zlo zlem a dobro dobrem, děti to tak cítí taky a kupodivu jim nevadí, ba naopak, když je pak zlo nějak děsivě potrestáno – vlka z Karkulky myslivec rozpáře a pak ještě v podstatě utopí a nějaké "chudák hafík" od dětí nečekejte. Stejně jako upečení (vlastně upálení) ježibaby Jeníčkem děti rovněž schvalují, jsouce tu věrny starozákonnímu "čarodějnici nedáš živu býti". U Trošky "post-jasněnkovského" žádné zlo není, jenom legrační popletové a blbci, a celé je to vlastně sranda.

Možná to vidím moc černě, ale tenhle mravní relativismus se mi zdá nebezpečný a děti vede k divnému pohledu na svět – zlo přeci ve světě reálně je, a síla pohádek je v tom, že jsou o něm děti informovány, stejně jako o tom, že má někdy dlouho navrch. To, že se po tomto hrozném zjištění vaše ratolesti neoběsí na kšandách na klice od pokojíčku, je zase dáno tím, že v pohádkách dobro zvítězí a zlo je potrestáno. A jedině díky tomu, že jsme téhle tezi jako malí uvěřili, nekončíme na kšandách ani my v dospělém životě.

Slátaný děj. Klasická filmová česká pohádka využívá klasické motivy nebo má jasnou předlohu a na nich teprve staví zbytek příběhu, včetně okrajových epizod vedlejších postav. Tady a zejména v dalších pohádkách si Troška (nebo kdokoli, kdo to spáchal) dal dohromady vlastní story o ničem a oplácal to různorodými motivy, vykradenými bez ladu a skladu z různých pohádek.

U téhle Princezny ze mlejna to ještě není takový nářez jako třeba u Z pekla štěstí, jež jsem bohužel také shlédl coby cestující jedné autobusové linky. Nejkrásnější hádanku, další mistrův počin, jsem naštěstí neviděl, nicméně vyprávěli mi o ní různí zoufalí rodiče, kteří se báli pustit filmuchtivé dítě do kina bez doprovodu a viděli to potom taky. Prý je to slepenec ještě horší. Přes všechny ostatní výtky, které mohou být věcí osobního vkusu, se mi tenhle faktor troškádek zdá zásadní – prostě se na to nedá koukat, jaká je to ptákovina.

Hysterická estetika. Už v Princezně ze mlejna máte pocit, že nejste v normálním filmu, ale v německé reklamě na prací prášek – a tahle kýčovitá přeslazenost a cukrblikatost se dál jenom stupňuje (Princeznu ze mlejna 2 jsem neviděl, ale předpokládám, že se v tomto směru má k té první asi jako druhá světová válka – k té první). To ale není nic proti tomu věčnému šklebení, pitvoření, ječení a vřeštění, do nějž Troška stylizuje všecky postavy. Nemyslím si, že by se jednalo o jev nějak extra zásadní, zmiňuji to spíš tak pro úplnost, u některých malých i velkých diváků by to ovšem mohlo rozjet epilepťák a mě z toho například málem trefil šlak.

Nedělejte z dětí blbce!

Znal jsem se s jedním v Praze usídleným Američanem, ze kterého jsem si udělal takového pokusného králíka a pouštěl mu české filmy, pokud se mi k nim povedlo sehnat obstojnější anglické titulky. Začali jsme poněkud nešťastně Spalovačem mrtvol, už v polovině se třásl jako osika a když jsem se do toho párkrát upřímně zasmál některým scénám, prohlásil, že my Češi jsme zrůdy, jestli se můžeme něčemu takovýmu smát. Tak jsme mu pak, aby získal lepší dojem, pouštěli pohádky.

Zvolili jsme pro začátek nejtěžší kalibr, S čerty nejsou žerty a Tři oříšky pro Popelku. Měli jste vidět, v jakém byl šoku – když pak sdělil vlastní dojmy, povedlo se mu přesně vystihnout, proč to byly pohádky skvělé a proč ty dnešní stojí za pendrek. Povídá zhruba toto:

"Tak to čumím! Vždyť to byl normální film! Sice to mělo klasickej děj (myslel Popelku, Čertova švagra samozřejmě neznal), ale natočený to bylo – no prostě jako film pro dospělý! To my u nás nemáme, tam jsou pohádky odfláknutý, z těch dětí v podstatě děláme blbce – hlavně že je to hodně barevný, jsou v tom jednoduchý písničky, nějaký ty legrační potvůrky… Ale natočit pohádku tak, aby to byla pohádka a zároveň vlastně jako ze života – vždyť se vám tam hlavní hrdina vožral! (čert Vetchý před tím, než ho Nárožný naverbuje, jistě se pamatujete :)) – to u nás nenajdeš!"

A tím to Amík vystihl dokonale. Mám pocit, že pak viděl ještě Jak se budí princezny, se stejným výsledkem, čímž myslím shlédl tři kanonická díla českých filmových pohádek, ačkoli dalších dobrých jich je mnohem víc (třeba nechápu, proč není k sehnání Hertzovo „Deváté srdce“, před kterým se vzájemně varují německé (v němčině vyšlo!) matky na Internetu, že to není pro děti – ale my Češi jsme odkojení Čarodějovým učněm Krabatem a horrorádky máme rádi).

Problém je přesně v tom - dětem stačí v podstatě málo, všelijaká pimprlata, tak to prostě nějak natočíme a něco z toho bude, hlavně tam těch pimprlat narvat co nejvíc. Ale pohádky, aby byla úspěšná a měla nějakou estetickou a dokonce mravní hodnotu, se musí tvůrce chopit jako jednoho z nejtěžších úkolů - a aby se na to dalo koukat, musí rozjet pořádnou filmařinu, mít věrohodné postavy z masa a krve a silný příběh na té "lidské" straně a dostatečně archetypální a jednoznačné postavy na té straně "vymyšlené". Jinak to bude o prdu zrovna jako pohádky Zdeňka Trošky.

Úpěnlivá prosba

Pane Troško, točte třeba pivo nebo zmrzlinu, ale na pohádky už se radši vykašlete – pohádka je příliš důležitá věc v rámci kulturního zdraví na to, aby se s ní takhle šeredilo.

Dokud zase někdo nenatočí pořádnou pohádku, máme možnost pouštět dětem ty staré a další jim přečíst nebo vyprávět – k tomu není potřeba nějakých vypocených slátanin. Méně je někdy více.