Máchale, spadlo ti to!

Na televizních Vánocích je fajn, že vzhledem ke koncentraci pohádek a možnosti srovnávat nelze popřít, jak je pohádková tvorba za posledních 20 let hrozná a že zaklínadlo "dětem se to líbí" je jako kriterium kvality pohádky průhledný nesmysl.

Pohádky v televizi, ať se to kdejakému mudroprdovi líbí nebo ne, patří k českým Vánocům zcela nerozlučně a představují významné Téma při konverzaci o probíhajících svátcích - určitě jste se sami stali účastníkem nebo alespoň jen svědkem nějaké takové pohádkovědné diskuse: Co letos dávali, co nedávali, co by dávat měli či naopak neměli, co stálo za prd a na co se člověk "vždycky rád podívá, i když to zná zpaměti". 

Navíc se pohádek stihne za pár dnů docela fůra, takže máte jako na talíři průřez starší domácí tvorbou i tvorbou (nebo spíš "nevorbou" od slova netvor) novější (či nedejbože zahraniční). A co z těch srovnání plyne?

Část nedělního večera jsem strávil cestováním v autobuse, kde na člověka moc zábavy nečeká, tak jsem se hrabal mimo jiné i na facebooku, kde po určité době začaly od některých mých známých naskakovat prohlášení typu "Máchale, spadlo ti to, seber to!" - "Je to rebel!" - "Zase ti to spadlo... asi vítr..."

Nostalgie, nebo ne?

Jasně, v televizi začínala pohádka S čerty nejsou žerty. Všichni jsme to viděli stokrát, stokrát to - pokud nás Pánbůh při zdravém zraku zachovati ráčí - uvidíme, a stejně si to pokud možno nenecháme ujít. Čím to? Těžko v tom bude nějaká nostalgie - ještě se nepovažuju za takovýho starce, abych se nad něčím rozplýval jenom proto, že to kdysi věnčilo má časná léta - ostatně mám kamaráda, který tuhle pohádku shlédl nějakou dějinnou náhodou poprvé teprve před pár roky už ve věku dosti dospělém, a stejně si ho získala. 

Je to tím, že je to prostě pohádka mimořádně dobrá, nikdo ji neodflákl jen tak na efekt, má věrohodně vykreslené postavy "jako ze života" a relativně věrně zachovává zápletku Čertova švagra, osvědčeného příběhu. A tatáž charakteristika platí pro další vyzkoušené, tradiční evergreeny.

Pořád se dumá nad tím, proč ty "dnešní" - čímž se myslí plus mínus za posledních dvacet let - pohádky jsou takové kraviny. Nebo takhle: Občas někdo přijde s myšlenkou, že to vlastně kraviny nejsou, že se nám to tak jenom zdá, protože už nejsme děti, zatímco k té "klasice" přistupujeme trochu nostalgicky, jsouce v zajetí kouzla, jež kdysi měly na naše duše. S touhle trapnou výmluvou přicházejí nejčastěji zejména právě tvůrci děl, po jejichž shlédnutí máme chuť rozšlapat televizi nebo zapálit kino.

Ale tím to není. Zas až takovou moc ta nostalgie nemá a i mimozemšťan, kdyby přiletěl zrovna na Vánoce, kdy má všechny základní pohádky během dvou tří dnů nakoukaný, by prostě VIDĚL ten nebetyčný rozdíl mezi řekněme "Jak se budí princezny" (zástupce klasiky) a například "Z pekla štěstí II" (reprezentant kraviny; tomuhle dílu jsme letos věnovali pár minut, protože jsme potřebovali nějaký pozadí k další náloži bramborovýho salátu - ovšem nešlo to, při nejlepší vůli ne).

Příčiny jsou daleko jednodušší - vezměte si, proč jsou staré pohádky dobré (viz výše), a hned je jasné, proč jsou ty novější tak blbý:

Zápletka - Zatímco S čerty nejsou žerty je Čertův švagr, Jak se budí princezny je Šípková Růženka, O statečném kováři je Neohrožený Mikeš a Tři oříšky pro Popelku - velmi překvapivě - Popelka, tedy skutečné osvědčené pohádky s hlavou a patou, většina nověji natočených pohádek není - nic. Nemá žádnou předlohu, funkční kostru, jenom využívá jednotlivé vykradené motivy a z toho vznikají jenom neživé slepence a slátaniny - zkrátka "jak pejsek a kočička točili pohádku".

Ostatně podle literárních vědátorů není dnes už možné vymyslet fungl novou zápletku ani k detektivce - natož pak k pohádce, která je jako žánr neskonale starší. V tomhle duchu bych se za běžných okolností zaradoval, že se točí pohádka na klasický motiv (má to být Spravedlivý Bohumil, jejž známe hlavně od Boženy Němcové); ale neraduju se, protože se toho podjal zase Troška, který se už nechal slyšet, že do té (jinak dost hororové) předlohy vrazí něco "laskavého humoru" (nebo něčeho podobně děsivého).

Řemeslo - Dřív si zkrátka dali práci s tím, aby i v pohádce tak nějak zavoněla atmosféra reálného života a řada věcí vypadala přirozeně i v detailech. Člověk si jich moc nevšimne, ale celkový dojem přirozenosti, který kupodivu vyžaduje i pohádka, u něj zůstane. Třeba místo do počítačových efektů, které budou stejně za pár let vyčpělé a zastaralé, by bylo lepší vložit peníze do třiceti komparzistů navíc, aby to na hradě nevypadalo jako po morové ráně; zejména pohádky placené Českou televizí trpí touhle chudokrevností, člověk má pocit, že všechen personál na královském zámku si vzal dovolenou a doma zůstali jenom král, princezna a dva chlapi s halapartnou. Totéž se dá říct i o postavách, věrohodnosti jejich jednání, drobných detailech, které nám je přibližují - na to všechno se zkrátka v dnešních pohádkách kašle. Jsou odfláknuté.

Dětem se to líbí...?

Občas se taky někdo vytasí s tím, že "dětem se to líbí", a že je to u pohádky to nejdůležitější, přece, tak jakýpak copak. Bude to znít divně, ale že se dětem líbí, to o pohádce nevypovídá ještě zhola nic, a už vůbec to není nějaká "hodnota" (mimochodem i představa, že pohádka je žánr nějak výlučně pro děti, je sama o sobě blud, ale to nechme stranou).

Dětem se totiž líbí ledasco, a právě na tohle hrají různí ti fušéři, kteří dneska montují dohoromady "pohádky" - hlavně že se to hejbe, je to barevný a dělá to kravál. Je to vidět hlavně na západní tvorbě pro děti, která bývá ještě mizernější než ta naše novodobá, u toho sedět deset minut znamená zadělat si na epilepťák; ale i během toho úryvku z díla Zdeňka Trošky, krutého katana české pohádky, co jsem vydržel shlédnout, mě začaly bolet oči, uši a začal jsem mít chuť zobat místo arašídů Valium. Jenomže byl tam malej roztomilej dráček, kterej dělal sranda zvuky a padal na hubu, a to se dětem holt líbí; jestli to ovšem znamená dobrou pohádku, posuď každý sám.

Klasika cti netratí

Televizím bych závěrem rád doporučil, aby se sice dál pídily po nových pohádkách, ale nesnažily se nacpat do vysílání kdejakou vypoceninu, která je během roku cvrnkne do čepice. Lepší počkat, až bude něco opravdu stát za to. Tohle nejspíš pochopila Nova, která na Štědrý večer dává pravidelně Tři oříšky pro Popelku, zatímco experimenty si nechává na ne tak přísně posuzované časy; a mně to nijak nevadí, protože tak jako k tomuhle času patří prostě salát a kapr, nikoli nějaké novinky a experimenty, proč by k němu nemohla pravidelně připadnout i nejhezčí filmová pohádka, jakou máme.

Na nové povedené pohádky se těším, ovšem letošní Vánoce opět jasně prokázaly, že zatím marně.

Proto buď sláva klasice. A "ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře", protože bych do něj z fleku posadil všechny ty vyžírky, kteří nám pohádky zahnojili lacinými triky, kolotočářskou estetikou a "příběhy", jakých vymyslíte dvacet kdykoli, když si zapomenete vzít na záchod noviny a chcete přesto na tu chvíli nějak zabavit mysl (jenomže potom nemáte tu drzost točit podle toho film).