Kulturní masochisti

Euroamerická kultura, civilizace, je ve srovnání s jinými v ledasčem oním příslovečným "jednookým mezi slepými" – proto mi vrtá hlavou ta politicko-intelektuální móda a potřeba vinit ji ze všeho zla.

příště už bez pejska...

Občas se smějeme, divíme nebo děsíme nad tím, když se ve středověku skupinky různých blouznivců procházely morovými městy a bičovaly se po zádech – je to počínání vskutku obskurní, ale ještě obskurnější je to, že to provádíme do teď a ještě se to na nás vyžaduje – mnohdy jen vlídným napomenutím někoho "moudřejšího" (obvykle levicového intelektuála), v horším případě pak přímo zákonem.

Nedávno v Londýně autobus zabočil do postranní ulice, řidič vystoupil, zamknul autobus (!), po pěti minutách se vrátil a jelo se dál. Lidi se divili o sto šest, ale dostalo se jim vysvětlení – byl to totiž muslim a potřeboval se pomodlit. Za normálních okolností by chlapa prostě vyhodili z práce nebo by mu aspoň strhli prémie, tady se šéf dopravního podniku sešel s uznávaným imámem a debatili o tom, jak to dát dohromady s jízdním řádem.

U červených londýnských autobusů můžeme zůstat – nesmíte do nich tu a tam se psem. Muslimové totiž považují psy za nečisté, a to z duchovního hlediska, takže výmluva, že váš pudlík jde právě ze salónu, kde jste vyplázli víc než za holiče pro celou rodinu, u řidiče neobstojí. Pěkně po svejch a nebo psa nechat doma.

Nepřipadáte si potom trochu jako blbci? Uvědomte si, že podle zákona by vás rozhodně řidiči v autobuse zamykat neměli (nehledě na to, že by si měli hledět řízení a rituální úkony si nechat na doma), naopak by vás ale se psem do autobusu pustit měli. Ale co naplat – zákony evropských zemí jsou nejspíš horší, než ty muslimské náboženské, protože těm se dá nakonec přednost…

Toho, že jsme se nechali takto společensky vykastrovat a hrbíme hřbety před všemi, kdo to nejenom neocení, ale ještě to považují za naši povinnost a dokonce slabost (tedy úhrnem blbost, a mají pravdu), bylo dosaženo dlouholetým vzbuzováním pocitu viny v evropské a americké většinové populaci. A kupodivu to nemá na svědomí nikdo z daleka, ale různí domácí ideologičtí kutilové.

Začne se křížovými válkami, pokračuje se otroctvím a kolonialismem a podobnými křivdami. Ledasco z toho byly bezpochyby věci zcela hnusné (otroctví) nebo provázené nejednou nespravedlností (kolonialismus). A jistě je dobře, že si uvědomujeme špatné věci a snažíme se o jejich nápravu tam, kde to jde; nicméně cesta k lepšímu nevede přes to, že budeme křivdit jiným lidem, kteří s tím nemají nic společného, vyvolávat uměle nerovnost a šlapat po vlastním dědictví.

Zvláště, když díky tomuto dědictví jsme ve srovnání s ostatními kulturami neskutečně dál ve všech oblastech, které na sobě kritizujeme. Úroveň přístupu k lidským právům, svobodě vyznání, rovnoprávnosti ženy, významu ochrany životního prostředí a mnoha dalším problémům – tady všude jsme si během tisíců let vývoje našich hodnot, postavených na křesťanství a antice, dokázali přiznat chyby a snažit se najít cestu k jejich náprávě – tvrdím, že v takové míře v podstatě jako jediní na této planetě. Pokud si těchto rysů vlastní kultury nebudeme vědomi, nebudeme se z jejích výdobytků těšit ani my, ani zbytek světa. Sebemrskačství rozhodně není na místě.

Další pocit viny máme mít z toho, že se tu máme lépe než se mají jinde. Tahle úvaha zabírá hlavně díky pravěké představě vzniku a distribuce bohatství: Bohatství je koláč, z něhož když vy ukousnete více, ten druhý má logicky méně, a je to vaše vina. Je to nesmysl, to, že se v Evropě a Sev. Americe (zatím) máme lépe, je dáno kulturním rozdílem. Tím, jak vnímáme člověka jako individuum, jaké u nás platí zákony a jaké možnosti v jejich rámci lidé mají, jak se uplatňují nástroje na ochranu těchto hodnot – to je klíč, podle něhož je potřeba hledat „původ bohatství národů“.

To, že se zde respektuje (jakž takž) osobní vlastnictví, že se plus mínus uznává vaše právo užívat zisky a plody vaší práce, že jsme si tak nějak zhruba před zákonem rovni (a že to není samozřejmost, ukazují ty „autobusové případy“ z úvodu článku): Nic z toho tady není odjakživa a samozřejmě a taky to tady za chvíli být nemusí a nebude. A místo toho, abychom si tohoto našeho odkazu cenili, sypeme si popel na hlavu a bičujeme vlastní hřbet nejenom kvůli nějakým pradávným (a mnohdy domnělým) hříchům, ale i na základě principu kolektivní viny, který jinak poprávu odsuzujeme. Takhle se pro příště už daleko nedostaneme.

A neviňme z toho jakékoli menšiny a další skupiny obyvatelstva. S kolektivní vinou přišli naši domácí myslitelé, například jeden napsal, že u pozitivní diskriminace, která taky patří do ranku problémů, o nichž je řeč, se "Jedná se o symbolickou politiku, která vyjadřuje odhodlání většiny k nápravě historických křivd, jež byly páchány menšině."

Cesta k napravení křivd nevede přes obstarávání křivd dalších. Kdybychom místo sebeočerňování vzali vážně to, k čemu naše kultura došla, máme řešení jako na dlani - křivdy na menšinách (o mnohých z nich nepochybuju, abychom předešli mýlce a nezačali mě tu chválit všelijací živlové) logicky napravíme jenom tak, že přestaneme rozlišovat lidi na takové či jinaké a budeme je brát jako sobě rovné - co do práv i co do povinností. To je přeci to nejlepší z výsledků dlouhé a trnité cesty evropských hodnot. Strůjci různých sociálně inženýrských řešení zjevně nechápou ani vlastní kulturní backgroud, tak jak by chtěli ostatním kázat o jiných kulturách. Čerta ďáblem vyhánět nelze, jenomže zrovna tohle je teď bohužel tak nějak "korektní". Ke škodě všech zúčastněných.