Jsem ten typ, co nosí v hlavě nejméně čtyři řešení všech možných i těch nejméně pravděpodobných situací. Okamžikům, kdy jsem postavena před náhlý problém a nucena ihned vymyslet, jak z něho ven, se snažím ze všech sil vyhnout. Ne vždycky se mi to ale daří, tím méně v šestinedělí.
www.babyonline.cz
Nic není tak vzdáleného k vyrovnanému stavu mysli, nutnému k vybruslení z nenadálých trablů, jako období šestinedělí. Netuším, co je na tom pravdy, ale šestinedělky by prý neměly podepisovat žádné právní dokumenty, protože ty mohou být údajně později prohlášeny za neplatné z důvodu "dočasné nesvéprávnosti" dotyčné osoby. Období šesti týdnů po porodu se vyznačuje výkyvy nálad, které ústí tu v nekontrolovaný pláč, tu v hysterický smích, v záchvaty zoufalství a o pár vteřin později v pocity bezbřehého štěstí. Zkrátka v tomto časovém úseku je nevhodné požadovat po ženě řešení čehokoliv.
Čtvrtý den po porodu musel můj muž do práce. Postavila jsem se k tomu čelem. Jsem přeci zkušená matka, nepotřebuju za zadkem chůvu. Běžně zvládám dva rošťáky, zvládnu ještě navíc novorozeně úplně v pohodě. Ještě políbení, rozloučení a "cvak", světla zhasla. Manžel, hledíce nervozně na hodinky, přejel zkušeně prsty po jističích nad vchodovými dveřmi. Našel, co hledal a nahodil vypadlé pojistky. V bytě zůstala tma. Ještě stále relativně klidná jsem zkontrolovala stav. Žárovka se rozzářila jen na záchodě, v koupelně a na kuchyňské lince. V celém bytě fungovala pouze jediná zásuvka.
Stále nervóznější manžel se mi pokoušel vysvětlit, že opravdu musí do zaměstnání. Řešení je přeci zcela jednoduché. "Zkus někomu zavolat," poradil mi a s omluvným úsměvem za ním zaklaply dveře. Nejdřív jsem se rozplakala. Pak jsem začala nadávat. Kluci, nadšeně běhající v pyžamech po zšeřelém obýváku, se zastavili a nechápavě na mě hleděli. Najednou jsem netušila, co mám dělat. Obléknout je? Nebo nejdřív sebe? Nakojit dítě? Co třeba snídaně? Volat elektrikáři? Jakému asi tak elektrikáři, co? Jak to mám sakra dělat potmě? Ach já nešťastná!
Nebudu to prodlužovat. Rozednilo se. Několik mozkových buněk odolných proti hormonální bouři v mém organismu se vzchopilo k činu. Vyhledala jsem telefonní čísla tří elektrikářů. Enyky benyky kliky bé, ábr fábr dominé....los padl na pana Červeného.
"Dobrý den, prosím vás já mám problém. Přestala mi v bytě fungovat elektřina."
"Hmmm...a kde bydlíte?"
"Nad rybníkem, u dětského hřiště."
"Dobře, za dvě minuty jsem tam."
Zkoprněle jsem hleděla na sluchátko ještě ve chvíli, kdy muž v kombinéze a s pracovní brašnou zvonil u dveří. Otevřel elektrickou skříň na společné panelákové chodbě a nahodil hlavní jistič. Byt se rozzářil a lednička začala hučet.
"Jéžiš díky moc, co jsem dlužná? Já vůbec netuším, kolik by to asi tak mohlo stát...", koktala jsem nesouvisle.
"To byste se nedoplatila. Berte to jako dobrej skutek." Elektrikář sebral brašnu a byl pryč stejně rychle, jako se objevil.
A to je vše, přátelé. Máte-li nutkání se mě zeptat, proč jsem to vlastně napsala, tak upřímně odpovídám, že nevím. Nejspíš proto, abych ukázala, že zázraky se občas dějí. Nebo proto, že jsem pořád ještě šestinedělka. Nebo také proto, abych vás, pokud se někdy s nějakou šestinedělkou potkáte, poprosila o schovívavost a trpělivost. A určitě z toho důvodu, abych poděkovala panu Červenému. Doufám, že byl za svůj dobrý skutek náležitě odměněn.
P.S. - Pokud je mezi vámi nějaký elektrikář, který by vysvětlil mému muži, jak to, že část žárovek a jedna zásuvka fungovala, když byl vypadlý hlavní jistič, nechť mi napíše vzkaz :-D
