Nošenec, šťastný kojenec

Mimina nejsou lstivá stvoření, která si řevem snaží vynutit pochování v naší náruči. Nikdy nepláčou bez příčiny. Nelze je rozmazlit poskytnutím toho, nač mají nárok.

V šátkuarchiv autorky

"Až se narodí, přivážu si ho na tělo a půl roku nesundám!" tvrdila jsem před pár měsíci o svém tehdy ještě budoucím synovi. Byla jsem plna dojmů z právě přečtené knížky Koncept kontinua od Jean Liedloffové a přesvědčena, že mé třetí dítě vychovám tak, aby bylo šťastné a vyrovnané stejně jako indiánské ratolesti, o nichž američanka píše.

Základní myšlenkou tohoto dílka je předpoklad, že existuje jakási evoluční paměť lidského druhu, podle níž novorozeňata cítí, zda to, co se s nimi děje, je správné či ne. Naši dávní předci byli lovci a sběrači, proto mimina očekávají, že s nimi bude nakládáno jako s potomky lovců a sběrařů, neboť evoluční paměť není tak ohebná, jak bychom si možná přáli. Jelikož naše pramatky při hledání borůvek, kořínků a dřeva na otop své děti stále nosily (odložení kamkoliv se rovnalo nabídnutí potomka coby potravy), počítají naše dítka s tím, že po opuštění bezpečného a teplého lůna se octnou ve stejně bezpečné a teplé náruči, z níž se vydají objevovat svět až poté, co k tomu získají fyzické a mentální předpoklady. Kontinuálně pak následuje doba lezení, chůze a tak dále. Vynechání jakékoliv fáze, především té nosící, zůstane v jedinci už napořád jako prázdné místo. A projeví se kdykoliv později. Třeba neschopností být šťastný. Nebo pocitem, že i když všechno mám, něco přeci chybí...

Třetí kapitola tak sugestivně popisuje pocity dítěte, které je o mateřskou náruč ochuzováno a ponecháno většinu dne a noci samo v postýlce, že citlivé povahy zapláčí nad tím, co jim to jejich rodiče provedli (pokud je nenosili), případně nad tím, co oni sami způsobili svým dětem (pokud je také nenosili). Je těžké poslat autorku někam, o to těžší, že se s největší pravděpodobností nemýlí.

Představte si, že se probudíte v nemocnici, nemůžete vstát, nemáte pojem o čase a jste odkázání hledět jen na bílé stěny. Čas od času sice přichází sestra, mile se na vás usmívá, prohodí pár slůvek, dá vám bažanta, přinese čaj či jídlo. Jakmile se jí ale sami pokoušíte dovolat, ať už proto, že vám spadla peřina, máte žízeň, škrabe vás do krku cedulka u pyžama, nebo je vám prostě smutno a cítíte se osaměle? To byste si mohli hlasivky vyřvat a ona nikdy nepřijde. Možná stojí venku, ucho přilepené na dveřích a říká si: "zatracenej pacoš, nějakej rozmazlenej ne? Co by pořád chtěl, vždyť před chvílí dostal oběd a vyčůranej je taky?" Jak dlouho by se vám asi taková hospitalizace zamlouvala? Proč by se totéž mělo líbit nemluvněti? A proč by nemělo mít nárok svou nevoli dát najevo křikem, když nic jiného neumí?

Největší problém ale tkví v tom, že nejsme indiáni a nežijeme lovecko-sběračským způsobem života. Stejně, jako mají novorozeňata právo na to, trávit co nejvíce času v něčí náruči, mají jejich matky právo na to se najíst, osprchovat a odpočinout si. Občas je také třeba uklidit či nakoupit. Co se zdá býti jednoduché v indiánské vesnici, kdy mimino může putovat z máminých rukou do klína babiček, tet nebo sourozenců a z nich pozorovat cvrkot kolem, v civilizaci je neuskutečnitelné. Tedy pokud nežijete společně se širokým příbuzenstvem nebo třeba v kibucu.

Pokouším se o co nejkontinuálnější nošení mimina už tři měsíce a veřte mi, pár indiánek by se mi sakra šiklo. Nastrouhaly bychom pár kilo batátů, pomluvily ženu náčelníka, při hledání suchého dřeva zobaly lesní plody, děti zavěšené na plecích... Člověku by se chtělo říct: "to se to těm indiánům vychovávají šťastné děti, když nemají žádné starosti". Naše civilizace není kontinuální. Nebezpečí a lákadla číhající na naše potomky jsou tomu, co jejich evoluční paměť očekává, na hony vzdáleny. Místo jedovatých hadů kamiony, místo nožíku z pazourku kudla z chirurgické oceli, místo jedovatých bobulí platíčka prášků na spaní či ibuprofenu, místo stezky vedoucí džunglí obrovské hypermarkety.

Ještěže ti rodiče se mění. Mrňata vykukující na svět z šátku vídám na ulicích čím dál častěji. Příručky pro novopečené rodiče už netvrdí, že pokud mimino propláče šest hodin denně, je to v pořádku. Rady babiček typu "jen ať řve, posiluje si plíce", vyvolávají častěji úsměv než skutečné ignorování plačícího robátka. Nemůžeme se vrátit do pralesa a stát se indiány. Můžeme se ale pokusit vnést trochu kontinua do našich civilizovaných životů. Neriskujeme nic. A třeba naše děti budou opravdu šťastnější.

P.S.: Pokud vás koncept kontinua zaujal, podívejte se třeba ještě tady: http://marek.blog.respekt.cz/c/9553/Koncept-kontinua.html#t2,

tady:  http://marek.blog.respekt.cz/c/10066/V-naruci.html#t2

nebo tady:  http://haisova.blog.idnes.cz/c/47190/Kde-a-jak-hledat-ztracene-stesti.html#t2