Paní doktorka řekne, paní doktorka píchne. To bylo až donedávna všechno, co jsem potřebovala o povinném dětském očkování vědět.
poevzato z http://www.financninoviny.cz
Vakcinace starších synků probíhala přesně podle tohoto scénáře. Nikdy mě nenapadlo o nutnosti či nepotřebě očkování přemýšlet. Před čtyřmi měsíci se mi narodilo třetí dítě a ve shodě s českým právním řádem dostalo během prvních šesti týdnů života do ramene vakcínu proti tuberkulóze. Mezi další povinné očkování třemi dávkami hexavakcíny (proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B) se však postavil náš odlet do Mongolska a já najednou musela převzít odpovědnost za to, zda a jak bude moje miminko očkováno. Začal kolotoč telefonátů, dotazů a hledání na internetu.
První, co jsem zjistila, bylo, že výjezd kojenců bez povinného očkování a navíc do země, kde jsou pravidla vakcinace nejasná, je natolik nestandardní záležitost, že mi nikdo nedokáže poradit. Druhým zjištěním byla skutečnost, že pokud bych se o očkovýní svého dítěte nezajímala (kupříkladu "tak ho oočkujeme, až se vrátíme domů, no..."), čistě teoreticky by na nás mohla při příletu na dovolenou čekat na Ruzyni policie a sociálka a napařit mi pokutu.
Fajn, ještěže máme světovou síť. Na serveru WHO (Světová zdravotnická organizace) jsem nalezla očkovací kalendář pro Mongolsko a v něm informaci o povinném očkování jakousi pětivakcínou, v níž oproti naší hexe chybí pouze obrna, kterou malí Mongolové ("v některých částech země", uváděly stránky) dostávají na lžičce. Stejně jako kdysi my. Hurá, problém vyřešen! Naše pediatrička mě však shodila z obláčku nadšení na zem. V Česku se už živá vakcína proti obrně nevyrábí právě proto, že je soušástí hexavakcíny. Pokud můj syn nedostane v Ulánbátaru všechny čtyři povinné lžičky (jakože by nedostal), nebude moci být doma očkování dokončeno, protože injekční a "lžičková" obrna se nedají kombinovat. Je tu ale jedna možnost, děla lékařka, vynechat obrnu úplně a dítě očkovat až po našem návratu.
Hmmm...obrna, říkám si a hned se mi vybaví film Už zase skáču přes kaluže. Jaké je asi nebezpečí pro neočkované dítě? "V žádném případě bez obrny!" zhrozila se odbornice na cestovní medicínu. "Obrna je jediné onemocnění z těch šesti v hexavakcíně, které nelze vyléčit bez následků!" pokračovala. "Ale na hygieně mi řekli, že hexa se nedá převážet," namítám. Lékařka na mě upře pohled. "Všechno se dá!"
A tak znovu hledám informace, kupuji termosku, teploměr do ledničky a prakticky zkoumám, jaký poměr ledu a vody je třeba vytvořit, aby teplota v termosce vydržela 15 hodin mezi dvěma a osmi stupni celsia povolenými pro vakcínu. Pediatrička mi předává tři dávky očkovací látky a potvrzení pro celníky, že tekutiny na palubě letadla jsou v tomto případě opravdu bezpodmínečně nutné. Vakcíny jsou úspěšně převezeny a čekají v lednici v našem mongolském domově, až budou moci být použity.
Moje hledání informací tím ale nekončí. První dávku vakcíny může dítě dostat po 13. týdnu života, ale jen v případě, že má zhojenu jizvičku po očkování tuberkulózou. Každý den zkoumám ramínko. Pořád hnisá. Proč se vlastně proti tuberkulóze očkuje většinou už čtvrtý den po narození, tedy v době, kdy je imunitní systém novorozence ještě nedovyvinutý a vakcína je pro něj obrovský nápor, ptám se? Odpověď nenacházím, prostě se to tak posledních 50 let dělá. Máme na to zákon. Howgh.
Někteří odborníci už řadu let snaží zavedený systém změnit a posunout očkování TBC na později. Hlavně proto, že nezhojený vřídek zdržuje další očkování. Co je nebezpečnější, tubera nebo záškrt? Černý kašel? Obrna? Zdá se, že plicaři protěžují tuberkulózu. Jiní profesionálové nesouhlasí, v každém případě se neshodnou. Přitom odpůrci brzkého očkování mají už v ruce argument. Vakcína proti žloutence typu B, která je obsažena v hexe, totiž může vyvolat "znovuoživení" již neaktivních virů tuberkulózy v těle dítěte a následné zdravotní problémy, někdy i vážné. Proto by bylo vhodnější odložit očkování prodí TBC až na dobu po prvních narozeninách.
Nám ovšem nezbývá, než čekat, až se vřídek zhojí a můj syn bude moci dostat první obranu proti šesti nebezpečným, potenciálně smrtelným chorobám. Je celkem jedno, zdali jsme v ČR nebo v Mongolsku, případy záškrtu, černého kašle, dokonce i obrny se stále vyskytují i v Evropě.
Rodiče nesouhlasící s povinným očkováním argumentují zdravotními problémy, které mohou po vakcinaci nastat a malými počty případů nakažlivých dětských chorob. Zastánci zas uvádějí, že neočkované děti ohrožují i ty očkované a že v zemích, kde povinné očkování není, se ony infekční nemoci vyskytují daleko častěji.
Není to o tom, zda dítě očkovat, či neočkovat. Vynechávám i otázku, zda má být očkování povinné či ne. Mně systém "paní doktorka řekne, paní doktorka píchne" vyhovuje. Zdá se, že i mým dětem. Jak funguje lidská imunita mají díky "včeličkám" v malíčku a navíc vždycky dostanou lentilku za hrdinství.
Nikde jsem nenalezla informaci o tom, zda kupříkladu pravděpodobnost ochrnutí po vakcíně proti záškrtu je větší nebo menší než pravděpodobnost, že dítě skutečně onemocní záškrtem. Otázkou pro mě tedy není, zda očkovat, ale kdy a co očkovat. U svých synů dávám přednost možnosti vedlejších účinků očkování před nebezpečím onemocnění (i když nic není stoprocentní), dokud mě někdo průkazně nepřesvědčí o tom, že dělám chybu.
