Řve a řve a řve. Je půl čtvrté ráno a trvá to už od večera. Vyzkoušela jsem všechny fígle, jak ho utišit, snad kromě woodoo.
BabySays - dekodér detskeho place
Strkám do zadečku rychloběžku. Teplota je normální. Co třeba zuby? Svítím si baterkou do široce otevřené pusy. Mandle červené nejsou. Na zuby to taky nevypadá. Nemůže mu být zima? Zabalím vřeštícího kojence do deky a položím na rameno. Chvíli to vypadá nadějně. Ne, to byla jen pauza na nádech. Dítě se zajíká pláčem. Co mu sakra je? Taky se mi chce brečet. Zkouším ho svléknout do naha a vyměnit plenku. Bez výsledku. Masíruju bříško. Zpívám. Syčím. Nic nepomáhá. Přichází tatínek a zkouší pár svých nápadů. Nulový úspěch. Z čirého zoufalství aplikuju paralenový čípek. Jestli ho něco bolí, mohlo by to pomoct. Dítě usíná vyčerpáním až za svítání.
To, že mimina nedokážou srozumitelně sdělit, co jim schází, považuji za zásadní nedostatek. Matky údajně dokážou po pár společně strávených dnech rozlišit pláč svého děťátka a poznat, zda pláče hlady, bolestí, touhou po kontaktu nebo má plnou plínu. Já bych dodala, jak které matky (tedy sobecky doufám, že nejsem jediná, které to dělá problém). A to pomíjím fakt, že některé děti dokážou mistrně kamuflovat a za trpící řev, při němž tuhne krev v žilách, skrýt jakékoliv drobné nepohodlí. Navíc ani dešifrovací schopnost rodičky nepomůže, pokud je řev sice výmluvně bolestivý, ale nikdo neví, zda má mimino zaražené větry, bolí ho ucho, nebo ho škrabe visačka od dupaček.Tohle Příroda fakt podcenila...
Svěřila jsem se s otřesným nočním řvoucím zážitkem mongolské známé. "My to děláme takhle," řekla a vytáhla z kuchyňské linky malou mističku a velkou lžíci. Do misky nalila vodu a lžíci naplnila voskem ze svíčky. "Vosk necháš rozpustit," vysvětlovala dál a přesunula se s rekvizitami nad kojence, který si poklidně třískal do chrastítek visících na hrazdičce. Očekávala jsem všechno, od nahřívání dětského bříška teplým voskem, po nějaké tajemství z léčitelské tradice kočovného národa. Známá začala kroužit mističkou a lžící nad miminem, které ji se zájmem pozorovalo, a ptala se ho: "Co tě bolí? Čeho ses polekal?" Poté naznačila pohyb lžicí: "A ten horkej vosk naleješ do misky s vodou. Vosk ve vodě ztuhne v útvar, který může něco připomínat, ale nemusí." (Pokud vám rituál připomíná štědrovečerní lití olova, tak se nemýlíte). "Necháš mu ho pořádně prohlédnout a pak ho položíš někam k jeho hlavě," pokračovala přítelkyně v popisu. "Prázdnou misku postavíš do rohu místnosti dnem vzhůru a necháš ji tak den, dva."
Zdá se vám představa matky, odlévající uprostřed noci nad vřeštícím nemluvnětem figurky z vosku, mírně obskurní? Pak je tu jiná možnost. Před časem jsem narazila na internetu na výrobek s názvem BabySays, dekodér dětského pláče. Vložíte škvrněti pod hlavu speciální polštářek, na zápěstí navléknete stejně speciální náramek a pak jen čekáte, jestli se vám na ruce objeví zpráva "hlad", "plenka" či snad "stres". Úžasná věc pro moderní matky s vyčpělými instinkty.
Nejsem tak úplně příznivcem šamanských praktik. Jsem až trapně pragmatická. A mám docela ráda technické vymoženosti. Ale v tomhle případě mám jasno. Aby pláč mého dítěte dešifrovala lůžkovina s čipem mi přijde ještě ujetější než zhmotnit jeho trápení do voskové figurky. Ale v životě mongolů má takovéhle "čarování" důležité místo. Hlavně proto, že oni opravdu hluboce věří ve výsledek. A víra je v tomhle případě pravděpodobně dost důležitá.
Já do repertoáru nočního utišování misku, svíčku a polévkovou lžici nejspíš nezahrnu (i když bych vzhledem ke stavu mongolského zdravotnictví možná měla). Připadala bych si jako šílenec a odlévala bych voskové tvary zobrazující nikoliv strachy a bolesti mého dítěte, nýbrž moji vlastní nedůvěru a beznaděj. Nepořídím si ani BabySays. Náramek, blikající na mě v temnu noci nápisem "bolest", bych nejspíš i s polštářkem hystericky roztrhala a zbytky okamžitě utopila v záchodové míse.
Zůstanu u svého úspěchem neověřeného repertoáru. Budu hopsat na míčí, houpat, zpívat, cvičit nožičkama a doufat, že něco z toho zabere. Hlavně ovšem doufám, že takových nocí bude co nejmíň.
