Chlapečkovi...

Rozhodně nejsem básník. Ale někdy (velice zřídka) mě napadají slova, která se sama řadí do veršů. Nejčastěji, když koukám do dětských postýlek.

Maminko, kde jsem se tu vzal?

Můj malý, to se zázrak stal.

Co je to zázrak? Na začátku touha,

pak čekání...ta doba zdá se dlouhá.

Na konci chvíle bolesti,

než život cestu si proklestí. 

Mámo a co mě tady čeká?

Můj milý, život je jak řeka.

Někdy je klidná, jindy dravá

a člověk vždycky nevyhrává.

Kdyby se tvoje loďka malá

někdy v té řece sama bála,

voda moc prudká pro ni byla,

hrozilo, že by se potopila,

tak připluj ke mně bez řečí.

Já jsem tvůj přístav. Bezpečí.