Píchněte do mě, doktore!

Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec.  Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.

http://www.wordinfo.info

Když mě před půl rokem začalo bolet rameno, rozhodla jsem se pro změnu, že zkusím bolest ignorovat a ona se naštve a odejde.  Manžel se mě snažil všemožně podporovat. "Moc se pozoruješ," povzbuzoval mé úsilí, když jsem náhodou zapoměla, že nemohu zdvihnout pravou ruku nad hlavu a sykla bolestí. Časem jsem si zvykla až do dne, kdy mě začaly nepříjemně brnět prsty na inkriminované ruce. Vyděšeně jsem volala kamarádce lékařce. Vyslechla si popis všech příznaků a ujistila mě, že ruka mi do pondělí učitě neodumře a neodpadne. "Vypadá to na skříplý nerv. Jestli opravdu nechceš na žádné vyšetření, tak si alespoň kup B komplex nebo začni pít pivo," uzavřela stanovení diagnózy po telefonu. A tak jsem začala léčit ruku vitamínem B. Divila jsem se, že mě to nenapadlo dřív, je přece známá věc, že pivo je dobré na nervy. Nějaký čas to fungovalo docela dobře. Ruka sice stále bolela, ale méně.
Před pár týdny mě zaujal v dětské herně letáček s pozvánkou na workshop o přípravě letního čaje na pročištění organismu. Navíc s hlídáním dětí - no neberte to. Přednášejícím byl moudrý čínský stařec, jinak také doktor Wu z nějaké nově otevírané kliniky tradiční medicíny. Hosteska nám nalila očistný čaj, jehož přípravu jsme se měli naučit. Chutnal jako uzená kýta s citronem, takže jsem okamžitě zavrhla možnost, že ho někdy vůbec připravovat budu, i za cenu toho, že mé orgány zůstanou trochu ušmudlané. Poznámky jsem si ale psala pečlivě, protože kromě čaje se také mluvilo o letním ovoci, polévkách na srážení horečky a akupresurních bodech. Zvlášť jeden, vhodný při předcházení hysterickému záchvatu jsem si dobře zapamatovala a od té chvíle si ho už několikrát zuřivě mačkala při dělání domácích úkolů s nejstarším synem.
Jelikož hlídací slečna se snažila všemožně věnovat několika čínským dětem, které seděly na zemi a nic nedělaly a úspěšně ignorovala mé čilé dítko, byla jsem na konci přednášky zavalena plastovým ovocem a zeleninou včetně obrovské dýně, které mi synáček nanosil do klína. V okamžiku, kdy jsem se snažila zpod hromady umělé hmoty vyhrabat, stanul  moudrý čínský stařec přímo nade mnou.  Otázal se, zda něco nepotřebuji, že by mi zkusil pomoci. Usoudila jsem, že má na mysli zdravotní problémy a ne zavalení dýní. V takové chvíli nelze říci: "Ne díky, jsem zdravá jako řípa," i kdybych doopravdy byla. Také ostatní posluchačky naše soukromá konzultace zaujala, tak jsem se všem svěřila se svým bolavým ramenem. Očekávala jsem nějaké akupresurní hmaty a chvaty, jako praktický příklad právě probraného tématu. Ale doktor Wu pokýval hlavou, položil na stůl kufřík a vytáhl z něj jehly. Cítila jsem se lehce nervózně v očekávání věcí příštích, přestože lékařovo "stačí jedna jehla do hlavy a přestanou vás bolet záda"  během workshopu znělo docela přesvědčivě.
Synek má k ostrým předmětům respekt. Přestal se se mnou přetahovat o plastový nakousaný lilek a sledoval lékaře. "Mami, bude au?" tázal se. Uklidnila jsem jeho i sebe, že žádné "au" nebude, protože pan doktor to umí. "Doktou?" díval se nedůvěřivě na moudrého starce, který poprosil o mou pravou nohu (ano, nohu, ne ruku) a právě mi přeměřoval holeň.  Pak zapíchl první jehlu. Překvapilo mě, jak je dlouhá, a že to vůbec nebolí. Lékař mi prohmatal lýtko, asi aby zkontroloval, zda  jehla neprojela skrz a sáhl pro druhou.  Tou zřejmě netrefil ten správný bod, protože s ní kýval sem tam a divačky v půlkruhu kolem nás se odvracely a dělaly "óóó!" a "wow!" Ideálně by poté následovalo deset minut klidu, kdyby se moje dítě chrabře nesnažilo mi obě asi pěticentimetrové jehly z nohy vytáhnout.  Po uplynutí potřebné doby se všichni opět shromáždili kolem mě a netrpělivě očekávali, zda "slepí prozřou a chromí začnou chodit". Doktor Wu vytáhl jehly a vybídl mě, ať zvednu ruku. Zvedla jsem ji...a nic. Nebolela. Užívala jsem si nově objeveného rozsahu pohybů v ramenním kloubu a hlasitě velebila východní moudrost. A pan doktor z nadšeného půlkruhu divaček získal okamžitě minimálně tři nové pacientky.
Neočekávejte happy end. Moudrý stařec mě upozornil, že pro úspěšnost léčby by bylo potřeba ještě několik sezení. A jelikož akupunktura na renomované klinice je velmi nákladná záležitost i v Číně, začínám si opět zvykat na pomalu se vracející bolest. Ale moje důvěra v alternativní medicínu posílila. Příště možná zkusím baňky nebo homeopatii. Škoda, že mi nezbyl ani kousíček toho medvědího sádla.

Napsáno pro Ona Dnes.