Zábava až do vyčerpání

Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.

Vůbec nejsem ten typ, co si hledá kamarády snadno. Nedokážu vejít do neznámé společnosti, být přirozená, vtipná a okouzlující a získat si v mžiku srdce všech přítomných tak, aby mě pozvali na dalších osm párty. Tak netuším, jak jsem došla k přesvědčení, že školní akce, narozeninové párty a vůbec oslavy všeho druhu, jsou bezvadnou příležitostí pro všechny členy rodiny seznámit se se zajímavými lidmi, pobavit se a vrátit se domů rozesmátí a radostně naladění.

Přesto, jakmile se mi dostane do ruky nějaká pozvánka, zatetelím se nadšením a už plánuji, jak se celá rodina v sobotu vyrazí bavit. Jsem zkrátka skálopevně přesvědčená, že už jen sama má neotřesitelná vůle se bavit nám zajistí úspěch celého povyražení. Můj muž ale dává přednost komornějším akcím. K těm obřím má nedůvěru, nutno říci, že oprávněnou. Zatímco já na to nedbám a pokaždé tvrdím, že tentokrát to bude lepší, on si je jistý tím, že nebude. Fronty na limonádu, nafukovací hrad a problémy se zaparkováním ho stresují tak, že už v okamžiku, kdy mu sděluji plány na víkend, cítím, jak se mu všechny vnitřní orgány svíjejí v němém protestu.
A někdy ani není němý. "A nechceš jít s klukama sama?" ptal se mě onehdá postaven před fakt, že v sobotu se ve škole koná cosi pod názvem Letní festival. To tedy uhodl. Soboty by přeci měla rodina trávit společně, pěkně pohromadě se vesele radovat. "Budou tam různý atrakce a stánky a muzika a jídlo a bude to prííííma!" cukrovala jsem, abych všechny jaksepatří navnadila.  Bylo to vážně príma. Muž se tvářil jako býk vpuštěný do arény už v okamžiku, kdy byl u vchodu do školy nucen rozrážet první davy. Kluci otráveně stáli u bazénku s lodičkami a mrmlali, že je to pro mrňata. Jedinou atrakci, která byla opravdu vzrušující, zavřeli, aby si nikdo neublížil. Nejstarší si nechal vyfouknout figurku z karamelu, kterou mu vzápětí kdosi vyrazil z ruky. Klečel pak v slzách na umělém trávníku, vybíral  zbytky karamelu z plastových stébel a cpal si je do pusy. Rtuť teploměru šplhala ke čtyřicítce a chůze naboso se začala nebezpečně přibližovat pochodu po žhavých uhlících. Jídlo a pití bylo tak předražené, jako by ho osobně připravil a servíroval čínský ministr školství. A k tomu všemu hrála příšerně hlasitě školní kapela, tudíž veškerá konverzace připomínala znakovou řeč, což není zrovna ideální, když potřebujete zařvat na děti, ať si  nepatlaj ty špagety na tričko, zatraceně!
To narozeninové párty se na první pohled zdají být lepší možností kolektivní a celorodinné zábavy. Oslava narozenin, alespoň v mých představách, to totiž znamená upéct dort, ozdobit nějaké ty chlebíčky, vychladit dětský šampus, dostatek džusu a vína a pak sedět, jíst, příjemně si povídat s rodiči pozvaných kamarádů a s klidem v duši sledovat hrající si děti. Je pravda, že skutečnost může vypadat odlišně - hledají se ztracené děti, zastavuje krvácení z nosu, pátrá po  zdrojích kouře a podivného zápachu a zabraňuje se rvačkám o hračky. Vesměs si to ale všichni užijí. Zkrátka narozeniny jsou vynikající příležitostí pro zapadnutí do dětského kolektivu.
První pozvánku jsme dostali ani ne týden po zahájení školního roku. Syn uměl v té době asi tři anglická slůvka. "Chceš na Josephovy narozeniny?" "Jóóó!!!!" propukl v jásot. "Jóóó!" propukl v jásot i jeho mladší bratr. Podívala jsem se na toho nejmladšího a potom na manžela. Narozeninové párty přeci bývají menší....no tak ne, no...Muž můj pohled významně a  velice srozumitelně opětoval. Povzdechla si a odepsala  oslavencově matce, že tedy přijdu sama se třemi dětmi.
V určený den pršelo. Statečně jsme na sebe navlékli holinky a pláštěnky a vydali se na oslavu pěšky. Josephova matka nás mile přivítala, stiskla pěstěnou rukou mou zavlhlou horní končetinu s olámanými nehty a odvlnila se. Joseph v pirátském klobouky se vynořil z chumlu ostatních dětí, zařval "Hi Vasik!", dárky přihodil na obrovskou hromadu vedle dveří  a znovu zmizel. Kluci se mě drželi za ruku a ptali se, co mají dělat. Nikdo si nás nevšímal. Pak přišel profesionální čínský kouzelník, který si strkal červené světýlko do ucha a vytahoval ho z nosu. Děti hrály pirátskou hru a na bílá trička malovaly lebku s hnáty. Trička jsem pak doma omylem vyprala s bílými věcmi a obarvila všechny mužovy pracovní košile na růžovo. Asi je do pračky strčilo moje podvědomí - to aby si nemyslel, že když nikam nejde, nic se nemůže stát.
Zkrátka oslavy, ať malé nebo velké, mohou být ošemetné. Občas se baví jen malí, jindy zas jen velcí, někdy také vůbec nikdo. No a když se poštěstí, baví se všichni. A sem tam je dobré nechat některé členy rodiny odpočívat v klidu a tichu domova. Příště třeba půjdou dobrovolně a rádi. A když říkám příště...omluvte mě, jdu si zkontrolovat e-mail, jestli nepřišly nějaké další pozvánky.