Omyly ideálního člověka

Já ustřihnu ti křídla, --- ať v letu budeš lehčí. --- A v očích slzy z mýdla, --- to čisté duši svědčí.

Prý mýlit se je lidské. Snad proto na omylech stavíme svou lidskost. Třeba proto se tolik snažíme dělat věci stále jinak, než ostatní živočichové. Když sleduji, kam se poslední roky posouvá společenské uvědomění ideálního “západního” člověka napadá mě, zda je to nový level lidského vývoje, a nebo další úpadek lidského vnímání.

Se stále větším globálním vnímání lidské společnosti se paradoxně snižuje vnímání částí a jejich rozdílů. Ideální západní člověk již vnímá každého člověka jako sobě rovného a již odmítá připustit, že daný neideální člověk toto vnímání nemusí sdílet. Ideální člověk maže rozdíly a staví vše lidské do jedné roviny, neb co je si rovno a bez rozdílu, lze vzájemně smíchat. Jenže člověk je jako živel. Země, voda, oheň, vzduch. Každý živel má své místo, své vlastnosti, své potřeby, ale dohromady, ač každý suverénně zvlášť, tvoří jakýsi celek.

Jen zkusme nalít vodu do ohně, nebo fouknout do prachu. Voda uhasí oheň, oheň odpaří vodu, vzduch rozfouká zem, oheň spálí vzduch, atd. Na druhou stranu jeden bez druhého nebudou pořádně fungovat. Oheň bez vzduchu? Země bez vody? Ač jsou si rovni pojmem jako živel, jsou každý jiný a multiživel z nich neuděláme ani omylem. Ale mýliti se je přece lidské, takže ideální člověk to bude stále zkoušet.

Ideální západní člověk se taktéž projevuje nesobeckou humanitou, přecházející až do pseudomumanity. Ta je zapříčiněna hlavně dlouhodobým pocitem absolutního bezpečí, který potlačuje zdravou dávku osobního sobectví a pudu sebezáchovy. Stává se tak snadnou kořistí pro člověka, u kterého stále převládá již přežitý vzorec chování, zakládající se na živočišně obecném žebříčku hodnot, kde na prvním místě je “já”. Ale o tom třeba až někdy jindy.